V hlavě mám tolik myšlenek co mě fakt strašně tíží.. bolest a strach co se mi v mysli plíží.
Sedět ve dvě ráno v klubu a místo toho abych se bavila jen přemýšlím nad tím jaký můj život má smysl, smutné je že normálně to člověk dělá až po 20 panacích.. mě k tomu stačí dvě jména... tolikrát jsem si říkala že už se nikdy špatně nezamiluju... Jenže omyl je pravdou.. bolest je má přítomnost minulost i budoucnost a já vím že člověka kterého já mám ráda, nikdy nedostanu.. že jediná věc co mi na tom světě zbývá je pláč, bolest a strach z toho co přijde zítra.. Občas si říkám že bych to měla prostě přejít jenže to není tak lehké když to skutečně bolí..
Když nad tím tak přemýšlím tak cíl mého života není moc pozitivní. Cíl meho života je nejspíš jen trpět aby se vyrovnala ta rovnováha mezi dobrým a zlým... možná jsem ale jen až moc negativní.. víc než bych měla být.. ale tak co.. jsou i horší věci než tohle no ne? Teď je jen otázka zda přijde další ráno a vše bude dobré nebo přijde další rána...
