Ghost Town [Book 1]

-5-

Sedím u vodopádu po boku s Taisonem. Musím říct, že Taison je mi nejblíž ze všech kdo kdy mi byl. Beru ho jak mého hodně dobrého přítele. Za pár dní jsme se neskutečně poznali a máme toho hodně společného. Dál se za mnou hodně dobrou kamarádku se dá považovat Kate. Píšeme si, chodíme ven, povídáme si a je hodně fajn. Takže tito dva jsou mí hodně dobrý přátelé. Ash, Dimitri, Barry a Naomi jsou taky fajn, ale nejsou mi nejblíž jako tito dva.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Taison. Podívala jsem se na něj. ,,Tak obecně. Přemýšlím nad tím, jak jsem se od příjezdu sem neskutečně změnila. Nikdy jsem netušila, že budu vlkodlak, že budu mít přátelé. Nikdy mi nikdo nerozuměl a teď? Konečně si připadám jako, že někam patřím." řekla jsem s úsměvem. Taison mi úsměv oplatil a objal mě. V jeho objetí jsem se vždycky cítila dobře. ,,Viol, já jsem byl tak úplně to stejný. Proto jsem ti říkal, že už bych nikdy nikam neodešel. Jsem rád, že do města přijela tak super holka jako jsi ty." řekl taky s úsměvem. Musela jsem se nad tím zasmát. On byl tak neuvěřitelný. Vždycky mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři.

,,A vlastně jsem se tě nikdy nezeptala co jsi ty?" řekla jsem po chvíli. Taison se na mě otočil. ,,Co? Je to tak hrozný, že mi to nemůžeš říct?" zeptala jsem se. ,,Ne není Viol. Tobě bych nic skrývat nemohl. Jsem taky vlkodlak." řekl s úsměvem. ,,Taky? Takže nejsem sama?" podivila jsem se. ,,Žádný druh tady není sám. Vždycky tady je minimálně jeden další. Duchové tu nejsou sami, upíři tu nejsou sami, nikdo. Ale dá se říct, že já jsem tu byl jeden z prvních vlkodlaků vůbec." řekl a podíval se na vodopád. Dívala jsem se celou dobu na něj. ,,A jak si se ním stal?" zeptala jsem se s nadzvednutým obočím. Tai se zhluboka nadechl a začal vyprávět svůj příběh. ,,Byli jsme tři. Tři bratři. Já, Barry a ještě Josh Davis. Náš nejstarší bratr. Jednoho dne jsme mi tři jeli do hor. Takový výlet. Měl to být jeden z nejlepších výletů, ale to jsme nevěděli, že v horách budou jiní vlci. Ne vlkodlaci, ale vlci. Nakažený vzteklinou. Dojeli jsme na pronajatou chatu a v klidu jsme si vybalovali. Josh měl jít pro dřevo jen kousek od chaty, aby jsme si mohli zapálit v krbu. To byla osudová chyba. Na Joshe se vlci vrhli a pokousali ho. Kdyby byl Josh vlkodlak, tak se mu nic nestane. Ale nebyl. Když jsme k němu s Barrym přiběhli, bylo pozdě. Jeho poslední slova byla 'zabij mne, prosím'." odmlčel se. Zhluboka se nadechl a vydechl. ,,A co jsem mohl jiného udělat? Doktoři by mu nepomohli. Neúplného vlka nelze vyléčit." skoro brečel. ,,Tak jsem ho zabil. Nechtěl jsem vidět jak se trápí a upírá se v bolestech. Barry u toho taky byl. Celé to sledoval. A to mu bylo teprve třináct. Chudák. Takhle jsem se stal vlkodlakem." dořekl. Bylo mi ho neskutečně líto. Viděla jsem jak mu ukápla slza. Rychle jsem ho objala. ,,Je mi to líto." zašeptala jsem. Taison se usmál. ,,Nikdy jsem to nikomu neřekl." zašeptal nazpět. Ještě jednou jsem ho objala. Odtáhla jsem se a chtěla jsem něco říct, ale najednou se mi zatmělo před očima a zatočila se mi hlava. Spadla jsem Taiovi na hruď. Za chvíli to už bylo zase v pořádku. Co se to se mnou děje? ,,Viol? Jsi v pohodě?" Zakývala jsem hlavou v souhlas. ,,Stává se ti to často?" zeptal se starostlivě Tai. ,,Ne. Je to po druhé, co se mi to stalo. Neví, co se to se mnou děje." řekla jsem. Chvíli na to mi neskutečně začalo píchat v pravém uchu. Potom i v levém a najednou jsem slyšela hrozné pískání. Proboha! To je strašné! Křičela jsem v duchu. Zacpala jsem si uši v domnění, že to pomůže. Nepomohlo to. ,,Viol? Viol!" zakřičel Tai. Ale pískání ne a ne přestat. Bylo to čím dál tím víc hlasitější. Zavřela jsem oči a choulila se, s rukama na uších, do klubíčka. A potom.... potom si už nic nepamatuji.

Stojím uprostřed temného lesa a rozhlížím se kolem sebe. Nikdo tu není. Jen stromy. Zaposlouchala jsem se. Čekala jsem, že je uslyším. Většinou tu bývají, ale jediné co jsem slyšela bylo šumění listí. Povzdechla jsem si a zkusila to ještě jednou. Slyšela jsem hlasy. Ale daleko. Tak kilometr ode mně. Nebyla tam jenom ona. Přivedla si posilu. Otce, matku a ještě někoho. Zaposlouchala jsem se ještě víc. Slyšela jsem její písklavý hlas. Emily. Potřebuju ji najít. Zabít jí. Už to tak dál nejde. Bude pykat. Za všechno. Za všechno co udělala, za všechno co se plánuje udělat. Najednou jsem viděla svítit modré, žluté, zelené, oranžové, hnědé a červené oči. Ne oni ne. Co tady dělají? Měla jsem tu být jen já. Já si to s ní musím vyříkat. Zabít ji. ,,Běžte pryč." zakřičela jsem. Zakývali hlavou v nesouhlas. ,,Jestli ty, tak my taky." řekli. ,,Musím to udělat já. Já ji musím zabít." řekla jsem. ,,Viol. Sama to nezvládneš. Potřebuješ nás. Potřebuješ mě." řekl vlk s červenýma očima. Přistoupil blíž a podíval se mi hluboko do očí. Přistoupil vlk s modrýma očima. Taktéž se mi podíval hluboko do očí. Viděla jsem ho. Celou tu dobu. Od začátku až po teď. On. Každou noc. A potom i on. Vlk s červenýma očima. Ty pocity. Na všechno jsem si vzpomněla. Potom i ona vlčice, jež mi byla nejblíž. Ona s těma zelenýma svítícíma očima. Vždycky tu byla. Nemusela tam být každou noc, ale mohla jsem vědět, že jí můžu věřit. I jí. Vlčici s oranžovýma očima. Žluté oči a hnědé oči. I oni tu byli. Někdy jsme se sice nepohodli, ale i tak pro mne znamenali hodně. Vždycky tu všichni byli. A teď taky. Stáli, stojí a budou stát vždycky při mně. A měli pravdu. Sama to nezvládnu. Povzdechla jsem si a usmála se. Nebyl to normální úsměv. Byl jiný. Ďábelský. Takový jaký jsem měla vždycky, když jsem dychtila po pomstě. Spíše takový ďábelský úšklebek než úsměv. Nadechla jsem se a moje oči změnili barvu na červenou. ,,Dobře. Jdeme zabít tu svini!"