Ghost Town [Book 1]

-9-

Už je to pár dnů od přijetí do smečky. Za tech pár dnů se nic moc nestalo. Většinu času jsem strávila s Kate a Naomi, sem tam jsem šla k vodopádu  a jinak jsem byla doma nebo ve škole. Za pár dnů je úplněk a Tai mi říkal, že bych se noc po úplňku měla s nimi přeměnit. Mám z toho strach. 

Sedím zrovna na hodně fyziky. Sedíme tu celá smečka. Já, Taison, Kate, Naomi, Ash, Dimitri, Barry. Barry, pokud vím, není v naší smečce, ale i tak tu sedí. Učíme se nějaké nesmysli. Podle mého. Nedávám pozor. Náš učitel je totiž tak nezajímavý, že ani nemá cenu se na něj koukat. Dívala jsem se na něj jen ze začátku a z mého usouzení je démon. Nebylo těžké to odhadnout. Je vysoký a není to normální člověk. Je mu sice hodně podobný, ale přesto je na něm něco zvláštního. Něco neobvyklého. Na první pohled však nerozluštitelného. Normální člověk by na to avšak nepřišel. Z přemýšlení mě však vytrhl učitelův hlas. ,,Violet! Zopakuj mi prosím poslední věc, co jsem říkal." zakřičel. ,,Že výsledek tohoto výpočtu je 31." odpověděla jsem nezaujatě. Celá třída se na mě otočila s užaslými pohledy. ,,Vím, že jsi nedávala pozor a v takových chvílích by student byl bez naděje a řekl totální hovadinu, ale to, že mi odpovíš správně, to jsem nečekal. Nevím jak jsi to udělala, ale chválím tě." řekl a vrátil se zpět k probírané látce. Lidi ve třídě se začali zpět obracet k tabuli. Všimla jsem si Taie a jeho úsměvu na mě. Jako vždy. Usmála jsem se taky a vrátila se ke své předešlé činnosti, což bylo koukání z okna a být ponořena do svých myšlenek.  

Už je to nějakých dobrých patnáct minut, co z toho okna koukám. A musím říct, že kdyby mi někdo dal papír a řekl ať ho dopodrobna nakreslím, nebyl by to pro mne problém. Měla jsem dokonale prozkoumaný každý milimetr, ale i přes to jsem se z okna nepřestala koukat. Něco mě tam nutilo se koukat. A pak jsem ji viděla. Zase. Ale jak to? Vždyť jsem ve smečce. Stála tam ve svých nejužších legínách s upnutým tričkem a koženou bundou. Zamávala mi. Zatřásla jsem hlavou. Už tam dál nestála. V tu chvíli zazvonilo a já se co nejrychleji zvedla a odešla z učebny, aniž bych někomu věnovala i ten nejmenší pohled. Koukala jsem do země a rychle jsem si to mířila ke své skříňce. 

,,Viol. Jsi v pohodě?" slyšela jsem za sebou klučičí hlas. Otočila jsem se. Koukal se na mě se svýma modrýma očima. Barry. ,,Jo jsem v pohodě." ujistila jsem ho. Asi mi to moc nevěřil, když se zeptal na další otázku. ,,Vážně? Že jsi jenom tak odešla z učebny. A poměrně rychle." řekl. ,,Jsem v pohodě." zopakovala jsem. Barry mi dal nechápaví pohled. Asi si pořád myslel svoje. Taky ho chápu. Nejsem v pohodě. Není to normální vidět všude svojí mrtvou spolužačku, kterou jste zabili. Najednou se začalo všechno ztmavovat a já se ocitla v lese. Cože? říkala jsem si v hlavě. Najednou se tam opět ukázala Sandra. ,,Ahoj Viol." začala mile. ,,Co chceš?" zasyčela jsem na ni. ,,Víš, vždycky jsem s tebou chtěla být kamarádka. Ale ty jsi byla taková děvka, že to nešlo. Navíc jsi byla vlkodlak. A to tak nějak nepatří k mé pověsti, takže jsem se rozhodla tě šikanovat a udělat ti ze života peklo." řekla a začala se na mě usmívat. ,,Já? A děvka? To spíš ty ne?" řekla jsem. ,,Já? To ty jsi ta, která odmítá kluky a je ve friendzone s klukem, který ji miluje nadevše." řekla s úsměvem. ,,Cože? Jako s kým?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Mám na mysli toho hezkýho vysokýho kluka. Toho... S těmi hnědými vlasy a hnědýma očima..." nemohla se normálně vyjádřit. ,,Taisona?" zeptala jsem se. ,,Jo přesně toho." řekla. ,,Ale my dva jsme jenom kamarádi." namítla jsem. ,,On to zřejmě asi tak necítí. Ale co už. Nejspíš to vzdal, když viděl, že jsi tak zaostalá." zasmála se. Byl to spíš výsměch. ,,Co by na to řekla asi tvoje maminka? Alkoholička. A tvůj otčín? A kam se vlastně poděla ta tichá a nenávistná Violet. Violet Emily Clarks, co by nikdy neměla kamarády, ani kdyby chtěla?" zeptala se. Byla to ale spíš řečnická otázka. ,,Je fuč. Jako všichni ostatní." řekla a já mohla vidět Kate, Naomi, Taisona a všechny jak je Sandra všechny zabila. Byl tam i můj otec. Nahrnuli se mi slzy do očí. ,,Ano zabila jsem je. A víš jaký byli jejich poslední slova? Cituju: ,,Lituju toho, že jsem potkal Violet. Nejvíc na světě toho lituju." " řekla. Zase jsem v sobě pocítila hněv. Mohla jsem ve své kapse cítit nůž. Vytáhla jsem ho. ,,Co chceš dělat? Opět mě zabít?" zeptala se. Ale neodpověděla jsem, protože jsem jí nůž zapíchla do břicha. Viděla jsem jak zalapala po dechu. Ale na tváři se jí objevil úsměv.
,,Violet!" slyšela jsem Kate. Byla jsem ve škole, na chodbě přesněji a přede mnou stála Naomi a za ní Kate. Všichni se na mě koukali. A pak jsem si toho všimla. Naomi měla zapíchnutý nůž v jejím břiše. Já jsem jí ho tam zapíchla. Rychle jsem ho vydělala. Všichni se na mě koukali s udiveným výrazem. Naomi se svalila na zem. Kate jí rychle podepřela hlavu a Taison s ostatníma ze smečky se k ní rychle seběhli. ,,Proč jsi to udělala?" brečela Kate. Já neschopna slova a se slzami v očích jsem se na to koukala. ,,Odpověz!" zakřičela. Opravdu brečela. Hodně. Cítila jsem jak mi stéká slza po tváři. A další. Nešlo to zastavit. Zabila jsem ji. Svoji kamarádku. Člena smečky. ,,Naomi. No tak. Naomi! Probuď se." říkal Taison v domnění, že se probudí. Viděla jsem jak se jí začal zvedat hrudník. Vyléčila se. Schopnost vlkodlaků. Taison si stoupl a podíval se na mě. Stejně tak zbytek smečky. ,,Proč jsi to udělala?" zeptal se klidně. Podívala jsem se na něj s ubrečenýma očima a pořád neschopna mluvit. ,,Už nejsi ve smečce." řekl a já si mohla, i přes uslzené oči, povšimnout, že měl v očích taky slzy. ,,Cože?" zeptala jsem se. ,,Už nejsi v naší smečce." zakřičel. Ještě jsem ho nikdy neslyšela křičet. Viděla jsem jak mu slzy stékají po tvářích. ,,Už tě nechci vidět." zašeptal, ale i tak jsem to mohla slyšet. Cítila jsem bolest u srdce. Jako kdyby mi tam dal někdo silnou ránu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. ,,Omlouvám se." bylo jediné, co jsem dokázala vypustit z pusy. Otočila jsem se a rozběhla jsem se na holčičí záchody. Všichni se na mě při běhu koukali. Doběhla jsem na záchody a vyběhla do kabinky a tu následně zamkla. Sjela jsem po dveřích a začala brečet. Jak jsem to mohla vůbec udělat?