Ghost Town [Book 1]

-6-

Probudila jsem se v čistě bílé místnosti. Kde to jsem?  zeptala jsem se sama sebe. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vedle mě byl přístroj a pípal. Jsem v nemocnici? Dále jsem se podívala a viděla jsem okno.Byl z něho krásný výhled, ale byla venku tma. Takže jsem usoudila, že je noc. Překvapivě.  Potom tu byli i křesla a na jednom z nich spal Tai. Co se stalo? Nic si nepamatuju. Zkusila jsem vstát, ale marně. Okamžitě mě rozbolela hlava a tím jsem spadla zpět na postel. Tai se přetočil a schoulil se do klubíčka. Byl rozkošný. Musela jsem se uchechtnout. S úsměvem jsem ho pozorovala. Po chvilce otevřel oči. ,,Viol." řekl hned jak viděl, že se na něj koukám. ,,Jak se cítíš?" zeptal se. ,,Dobře." řekla jsem s úsměvem. ,,Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se já. ,,Omdlela jsi. Ty si nic nepamatuješ?" Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas. ,,Poslední co si pamatuji je jak jsem slyšela to pískání. Potom už nic." řekla jsem. ,,Jak dlouho tady budu?" zeptala jsem se. ,,Ráno by tě měli pustit." řekl. Přikývla jsem. ,,Já budu muset jít. Musím si doma ještě něco zařídit." řekl po chvíli. Smutně jsem přikývla. Nechtěla jsem, aby odešel. Necítila jsem se tu nejlíp. Naklonil se a dal mi pusu na čelo. ,,Ráno pro tebe dojedu ano?" řekl a povzbudivě se usmál. Usmála jsem se taky a pak odešel. 

Lehla jsem si a zadívala jsem se do stropu. Zkoumala jsem každičký milimetr a u toho si urovnávala myšlenky.  Omdlela jsem? zamračila jsem se. Proč se mi tohle děje? Za nedlouho vtrhl do pokoje poměrně mladý doktor. Usmál se na mě. Nadzvedla jsem obočí. ,,Ahoj Violet. Jsem doktor Finn. Jak se cítíš?" zeptal se a došel vedle mé postele. ,,Cítím se dobře." odpověděla jsem jednoduše. ,,Dobře." řekl s úsměvem. Taky jsem se usmála. Najednou se mi udělalo špatně a nahnula jsem se z postele a vyzvracela jsem se. Ale ne normálně. Vyzvracela jsem krev. Co to sakra? Doktor se na mě zamračil. ,,Co se to se mnou děje?" zeptala jsem se ho. ,,Viol. Možná znám příčinu toho, co se ti děje. Jak dlouho jsi tady ve městě?" zeptal se. Ví co se mnou je? Super. ,,Tak týden? Asi nějak tak." řekla jsem. ,,A už sis našla..však víš.. smečku?" zašeptal poslední část. On ví o všem tady? Taky je něco? Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas. ,,Aha. No. To hodně vysvětluje." řekl. ,,A vy? Vy jste taky něco?" zeptala jsem se tentokrát já. Usmál se a zakroutil hlavou v nesouhlas. ,,Ne Jsem snad jediný člověk tady." řekl s úsměvem. Pusou jsem naznačila pouhé Aha. ,,Každopádně. Vím, co se s tebou děje. Jsi tu už týden a ještě jsi si nenašla smečku. A určitě ti tvůj ředitel řekl o pravidlech vlkodlaků. Jelikož úplněk je už za pár týdnů, tak se tvůj čas krátí. Nejen, že by tě ostatní mohli najít a zabít tě, ale tvoje tělo se pomalu oslabuje. A čím víc se úplněk blíží, tím se tvoje tělo rychleji oslabuje. Určitě to začalo jen zatměním před očima a zamotáním hlavy. Potom to bylo zatmění před očima, zatočení hlavy,pískání v uších a omdlení." řekl. Přikývla jsem. ,,A bude hůř. Můžeš mít jen lehké halucinace. Můžeš začít jen tak krvácet z nosu, zvracet krev, tak jak se ti to teď stalo a můžeš mít halucinace tak silné, že můžou někoho přivést ke smrti. Být tebou si smečku rychle najdu. Nebo to nemusí skončit špatně jen pro tebe, ale i pro lidi, co máš kolem sebe." řekl ustaraně. Koukala jsem na něj s vykulenýma očima. Měla bych si co nejdřív najít smečku. ,,Teď ale budu muset jít. Ráno tě už pustí, takže škole se nevyhneš." zasmál se. Usmála jsem se a potom odešel.

Zakryla jsem si obličej rukama a zhluboka jsem se nadechla. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Zvedla jsem se a vyšla jsem z pokoje. Určitě všichni znáte ty hororové nemocniční chodby, které nahánějí hrůzu. Tak přesně na takové chodbě ležel můj pokoj a jelikož byla noc, tak to dodávalo ten hororový efekt. Povzdechla jsem si a vyšla jsem. Šla jsem pomalu a u toho jsem si prohlížela každý pokoj. 209,210,211,212.. četla jsem. Z různých pokojů jsem slyšela pravidelné oddechování. Hodně lidí spalo. Šla jsem dál. Přišla jsem k takovému jakoby rozcestí. Nalevo ode mně byl výtah. Přede mnou byli další čtyři pokoje a napravo ode mně byla chodba a potom tam vedla další chodba. Podívala jsem se na výtah. Ale najednou se napravo něco mihlo. Otočila jsem se a zadívala jsem se tam. Najednou jsem slyšela šumění a takové jako kdyby pískání. Začala tam pomalu procházet osoba se skloněnou hlavou. Poznala jsem ji. Tu osobu. Tu holku. Ji. Co má být mrtvá. Co se tu děje? Došla doprostřed a podívala se na mě. Mohla jsem vidět, že má pořezanou jednu půlku obličeje. A její nemocniční košile byla od krve. Dívala se na mě. ,,Sandro?" zašeptala jsem nevěřícně. Pořád se na mě dívala. Najednou se jí z nic neříkajícího pohledu stal nenávistný. Mířila ke mně. Potom se rozběhla a skočila po mně, čímž mě shodila na zem. Dala ruce kolem mého krku  a začala mě škrtit. Bránila jsem se. Dívala jsem se jí do očí. Najednou byli bílé. Čistě bílé. Odhodila jsem ji od sebe. ,,Máš být mrtvá." zakřičela jsem. Sandra se na mě podívala a usmála se. ,,Tak asi nejsem." řekla ďábelským hlasem. Naháněl mi husí kůži. Viděla jsem vedle mě skalpel. Vzala jsem ho do ruky. Podívala jsem se na Sandru. ,,Co chceš dělat? Zabít mě znova?" řekla se smíchem. ,,Jo! Zabiju tě třeba milionkrát." zakřičela jsem. Rozběhla jsem se proti ní. Už jsem po ní chtěla skočit, ale zmizela. Cože? Rozhlédla jsem se kolem sebe.  Nikde nebyla a všechno bylo zase, tak jak dřív. Byla jsem tu jen já. Zakroutila jsem nad tím hlavou a radši jsem šla zase zpátky do pokoje, kde jsem si lehla a zadívala se do stropu. Co to bylo? Ptala jsem se sama sebe. Jak jsem ji mohla vidět? Byla to jen halucinace? Vždyť to bylo tak živé. Dokonce jsem to cítila. Chytla jsem se kolem krku. Ruku jsem pak oddělala a při všech tech myšlenkách jsem usnula.