Ghost Town [Book 1]

-17-

Pokoj 205. Vážně asi začnu tento pokoj považovat za svůj vlastní. Zdá se mi, že jsem v něm častěji než ve svém. Porozhlédla jsem se po něm a musím říct, že se nic nezměnilo. Ani ten smrad. Vždycky když jsem tady byla, tak to tu vonělo stejně. A i teď tomu není jinak. Někdo zaklepal a následně otevřel dveře. Kdo jiný to mohl být, než ten poměrně mladý, blonďatý a i docela pohledný doktor Finn. ,,Dobré ráno Violet. Tak co to bylo tentokrát?" zasmál se. Jeho smích byl tak nakažlivý, že i já se musela trošku pousmát. ,,Poslední , co si pamatuji bylo to, jak jsem tančila s Barrym na Halloweenské párty," řekla jsem jednoduše a stručně. Finn jen přikývl. ,,Opravdu Violet, nemám nejmenší tušení, co se s tebou děje. Prvně to bylo kvůli úplňku a věcem kolem toho, ale teď? Absolutně nemám ponětí a vlastně žádný, zkušenější doktor neví. Jsi takový náš oříšek," usmál se na mě. ,,A myslíte, že se to někdy dozvíte?" zeptala jsem se nejistě. ,,Dělám vše, co je v mých silách," povzbudivě se usmál. Já si jen povzdechla. ,,Tak jo, já tě tu nechám, kdyby jsi něco potřebovala, tak stačí zmáčknout to tlačítko vedle tebe. Ale to už ty asi víš. Zatím se měj," řekl s úsměvem a potom odešel. Já si už po několikáté povzdechla a zavřela jsem oči. Zrekapitulovala jsem si všechno, co se stalo. Tanec s Barrym, najednou bolest hlavy, hudba přestala hrát, vzpomínka na Kido, která něco říkala, potom tma a nakonec znovu pokoj 205. Co se to se mnou sakra děje? Neřeknu, kdyby to bylo poprvé, ale tohle je už po několikáté. Z oka mi vypadla jedna neposedná slza. Opravdu jsem nevěděla, co se se mnou děje. Byla jsem zmatená. Nechtěla jsem trávit každou možnou minutu v nemocnici. Chtěla jsem zjistit příčinu toho všeho. Cítila jsem jak se mi začala měnit barva očí. Uklidni se, říkala jsem si v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Snažila jsem se uklidnit. Ale nešlo to. Čím víc jsem se chtěla uklidnit, tím víc jsem se začala měnit. Na rukou se mi začali ukazovat chlupy a začalo mě bolet v puse od toho, jak mi začali růst tesáky. Ocitla jsem se v lese a ve vlčí podobě. Cože?  zeptala jsem se v duchu. Rozběhla jsem se neznámo kam. Chtěla jsem se zastavit a proměnit se zpět, ale moje tělo mě absolutně neposlouchalo. Vyběhla jsem velký kopec a zastavila se až na útesu, z kterého bylo vidět na celé město. Tady už jsem jednou byla. Při mé první proměně. Ale proč jsem opět tady? Viol, Slyšela jsem vedle sebe hlas. Otočila jsem se a viděla jsem vlka. Vlka s modrýma očima. Kdo jsi?  zeptala jsem se. Na tom nezáleží, řekl. Ten hlas. Jako bych ho znala. Potřebujeme tě do smečky, řekla jsem z nenadání. Ano, já vím, přibližoval se ke mně. Zastavil se těsně přede mnou. Skoro jsme se dotýkali nosy. Tak proč se k nám nepřidáš? ptala jsem se dál. Nemůžu, řekl ve smutku. Jak to?   Jelikož nikdo zatím nezjistil, že jsem vlk.   Já to vím. řekla jsem. Ne, nevíš. Ty mě pouze vidíš jako vlka. Ale nevíš, kdo doopravdy jsem, řekl s úšklebkem. A kdo teda jsi? naléhala jsem. Musíš si mě najít, řekl jak kdyby si se mnou chtěl hrát. Tak mi alespoň řekni, kde tě mám hledat, zakřičela jsem. Přetékaly mi nervy z něho. Jak takový vlk může být, tak nesnesitelný? Jsem ti blíž než si myslíš. Stačí se koukat okolo sebe, řekl s úsměvem. Viol! slyšela jsem další hlas. Otočila jsem se za hlasem. Mezitím vlk s modrýma očima odběhl. Co tady děláš? zeptal se Taison a přiběhl rychle ke mně. Nějak jsem se sem dostala, odpověděla jsem. Tak pojď. Musíš zpátky, řekl a rychle se proměnil na člověka. Totéž jsem udělala já. ,,Děkuju," řekla jsem s úsměvem. ,,Za co?" zeptal se taky s úsměvem. ,,Za všechno, co pro mně děláš," řekla jsem a chytla jsem ho za obě ruce. Taison se usmál ještě víc. Stoupla jsem si na špičky a políbila jsem ho. Pomalu jsem si stoupla zpátky na paty a otevřela jsem oči. Ale už jsem nebyla v lese. Už přede mnou nestál Taison. Nedržela jsem ho za ruce. Držela jsem doktora Finna. Díval se na mě s vytřeštěnýma očima. Tento nevěřícný výraz jsem mu opětovala. Rychle jsem ho pustila. ,,Panebože! Omlouvám se!" dala jsem si ruku před pusu. Otočila jsem se a rychle utekla zpět do pokoje. Vzala jsem si rychle mobil a utekla z pokoje ven před nemocnici. Se slzami v očích jsem rychle utíkala až k Taiovi domů. Doběhla jsem před velké dveře a začala zběsile klepat. Slzy mi proudem stékaly po tvářích. Dveře se otevřeli a v nich stál rozespalý Barry bez trička. Normálně bych byla z něho v šoku a koukala se na jeho odhalenou hruď, ale teď jsem byla tak trošku rozrušená z něčeho jiného. Já políbila Finna! Doktora Finna! Jak se to stalo? ptala jsem se. ,,Co tady děláš Violet? Je pozdě v noci. A navíc nemáš být v nemocnici? A proč brečíš?" zasypával mě otázkami a přitom si mnul oči. Jeho hlas byl chraplavý a o hodně hrubší než normálně. ,,Musím za Taiosnem," řekla jsem a rychle jsem vběhla do jejich domu. Kašlala jsem na nevychovanost. Barry se na mě zmateně díval. Rychle jsem vyběhla do druhého patra přímo do Taiova pokoje. Tai spokojeně spal, ale když jsem prudce otevřela tak se probudil. Podíval se na mě a nadzvedl obočí. ,,Viol? Co tu děláš?" zeptal se. ,,Panebože a proč brečíš? Pojď za mnou a všechno mi řekni." já s uplakanýma očima zavřela dveře a šla si za ním sednout na postel. ,,Já..já měla halucinace a.. byla jsem v lese... a byl tam vlk s mo-modrýma očima a pak.. tam jsi byl ty.. a já tě políbila a když jsem se od-odtáhla, tak tam byl.. místo tebe doktor Finn...," rozplakala jsem se a Taison mě pohladil po zádech. Sedl si vedle mě a zadíval se mi do očí. ,,Viol, broučku. Nadechni se a řekni mi to všechno od začátku," řekl s malým náznakem úsměvu. Nadechla jsem se a všechno mu převyprávěla. Když jsem dořekla poslední větu, tak se mi znovu nahrnuly slzy do očí. ,,Neplakej," řekl a přitáhl si mě do objetí. Objala jsem ho zpátky. Tai mě pohladil po vlasech. ,,Všechno bude dobré. Zjistíme, co ti je a pak všechno bude dobré," povzbudivě se na mě usmál. ,,Bojím se, že nic nebude dobré," řekla jsem se sklopeným pohledem. Tai mě chytl za bradu a nadzvedl mi hlavu tak, že jsem mu viděla do očí. ,,My to spolu zvládneme," řekl s přesvědčením. Přikývla jsem. Tai se nahnul a políbil mě. Polibek jsem mu vrátila. ,,Můžu tu dnes přespat?" zeptala jsem se. ,,Jistě," zasmál se. Sundala jsem si boty a lehla si za Taiem do postele. On přese mě přehodil peřinu a já si lehla na bok. Obmotal svoji ruku okolo mého pasu a přitáhl si mě blíž. Já se jen usmála a zavřela jsem oči. ,,Promiň, že jsem tě vzbudila," zašeptala jsem. Tai se uchechtl. ,,V pořádku. Ale spíš se omluv Barrymu. Ten byl určitě zaskočený víc," oba jsme se zasmáli. ,,Ale teď už spi lásko," řekl a já se usmála nad tím oslovením. Normálně jsem ho neměla ráda, ale od něho to znělo tak hezky. ,,Dobrou noc," zašeptala jsem. ,,Dobrou noc," zašeptal nazpět a dal mi rychlí polibek do vlasů. Po chvilce jsme oba usnuli v příjemné přítomnosti toho druhého.

****

Tak tady máte menší dárek ode mě na Vánoce :)
Doufám, že se vám kapitola líbila. Snažila jsem se něco vymyslet, tak nevím no :)
Jinak vám všem přeji krásné a veselé Vánoce. Užijte si je :)
To bude ode mě všechno a zatím ahoj.

Šťastné a veselé Vánoce, přeje
-Alli ♥