Ghost Town [Book 1]

-29-

Předposlední kapitola :/ -Alli

NEUVĚŘITELNÉ! Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ta mrcha musí zemřít! Chce to dobrý lán. Plán, kterým uskutečním zítra v noci. Plán, který uskutečním sama. Ale co zabije duchy? Kido a Emily mezitím odešly. Postavila jsem se a začala hledat. Hledala jsem knížku, která by mi to pověděla. Nebylo těžké ji najít. Vytáhla jsem z jedné poličky černou, tlustou knihu se zlatým lemováním. Opět jsem se posadila a začala listovat. 

,,Duchové jsou zmije. To je již známo. Často využívají druhé ve svůj prospěch. Nejčastěji využívají čarodějnice, aby začarovali druhé. Duchové nemají slitování. Často lžou. Nikdo není jejich přítel," četla jsem. Otočila jsem stránku a četla dál. 

,,Duchové toho hodně přežijí, protože jsou prakticky mrtvý. Ale je jedna věc, která je dokáže zabít. Jejich oběť. Jak? Musí na ně snést kouzlo, které bylo použito na oběť." Takže stačí snést to stejné kouzlo, ale jak zjistím jaké to bylo? Musím Emily nějak poštvat proti Kido. 

,,A jak se vlastně dostane oběť z kontroly ducha? Jednoduše. Musí říct slova, které zároveň louží jako zaklínadlo. Corpus meum. Tyto slova musí daná oběť říct přesně o půlnoci a v největším oslabení ducha. Jiný způsob neexistuje," četla jsem dál. Další užitečná věc. Zaklapla jsem knížku a rychle opustila knihovnu a školu. rozběhla jsem se domů. Musela jsem všechno naplánovat. Zítra večer se všechno bude odehrávat. Takže musím vymyslet plán. Musím ji zabít já. Jenom já. Kate, Naomi a ostatní se o tom nesmí dozvědět. 

Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem strávila nad plánem zítřejšího večera. venku se stmívalo. Plán jsem měla dokonale promyšlený. Měla jsem ho sepsaný na papíře. Divné, ale pomohlo mi to. Zadívala jsem se z okna. Určitě to proběhne zítra v lese. Určitě tam nebude sama. Nesmím dopustit, aby všichni umřeli. Prostě ne! Tohle město mi až moc přirostlo k srdci. Navíc tu žije můj otec! Mí přátelé! Tai! Ach, Tai. Ani nevím, proč se na něj pořád zlobím. Vždyť to neudělal schválně. Kido ho musela nějak začarovat. Nebo Emily, ale to už je jedno. Pořád ho miluju. A milovat ho budu do konce svého života. Až všechno skončí a Kido umře, tak mu to všechno řeknu. Musím! Najednou se v lese rozsvítili modré oči. Vio,.. slyšela jsem v hlavě. ,,Běž pryč," řekla jsem sklesle. Co se děje? zeptal se. ,,Nic," odsekla jsem. Nechováš se normálně, řekni mi to. řekl. ,,Ne!" křikla jsem. V Barryho očích jsem zahlédla lítost. Dobře. řekl a pak odběhl pryč. Nechtěla jsem na něj být hnusná, ale nechci, aby se o tom někdo dozvěděl.

***

Je to tu. Dnes se to musí udělat. Já to musím udělat. Koukám se na sebe do zrcadla. Jsem silná. řeknu si v hlavě a nechám, aby mi zčervenaly oči. Musím být silná i bez ostatních. Povzdechla jsem si a nechala červenou z mích očí vyprchat. Vzala jsem si bundu a obula si tenisky. Došla jsem do kuchyně, kde teď právě nikdo nebyl. Rozevřela jsem jeden ze šuplíků a vytáhla z něj švýcarský nůž. Pro jistotu. Dala jsem si ho kapsy a poté kapsu zavřela. Nechala jsem taťkovi vzkaz. Stálo na něm:

Každý má své povinnosti, i když jsou někdy špatné. A jednu mou povinnost jdu vykonat. Chci aby jsi věděl, že tě mám ráda a děkuju za vše, co jsi pro mě udělal. Kdyby jsem se náhodou nevrátila, řekni všem, že je mám ráda a nikdy na ně nezapomenu. A Taiovy vyřiď, že jsem mu odpustila a že ho miluju. Doufám, že se uvidíme brzy tati.
Mám tě ráda,
tvoje jediná dcera Violet.      

Při psaní tohoto vzkazu mi ukáplo pár slz. Rychle jsem je setřela. Nemyslela jsem si, že dnes prohraju, ale byla tu velká možnost, že ano. Vzkaz jsem položila na kuchyňskou linku. Podívala jsem se na hodiny. 10 p.m. Je čas. Pomalým krokem jsem se přesouvala ke dveřím, které jsem následně otevřela a vykročila ven do tmy. Podívala jsem se zpět. Naposledy jsem si prohlédla náš dům i zevnitř. Zase mi steklo pár slz. Zavřela jsem dveře a vyšla jsem směr náš les. Byla jsem před ním a zhluboka dýchala. Musím to udělat. Z očí mi valil proud slz. Nadechla jsem se a vstoupila jsem do tmavého lesa, kde dnes mělo všechno skončit.    

Stojím uprostřed temného lesa a rozhlížím se kolem sebe. Nikdo tu není. Jen stromy. Zaposlouchala jsem se. Čekala jsem, že je uslyším. Většinou tu bývají, ale jediné co jsem slyšela bylo šumění listí. Povzdechla jsem si a zkusila to ještě jednou. Slyšela jsem hlasy. Ale daleko. Tak kilometr ode mně. Nebyla tam jenom ona. Přivedla si posilu. Otce, matku a ještě někoho. Zaposlouchala jsem se ještě víc. Slyšela jsem její písklavý hlas. Emily. Potřebuju ji najít. Zabít jí. Už to tak dál nejde. Bude pykat. Za všechno. Za všechno co udělala, za všechno co se plánuje udělat. Najednou jsem viděla svítit modré, žluté, zelené, oranžové, hnědé a červené oči. Ne oni ne. Co tady dělají? Měla jsem tu být jen já. Já si to s ní musím vyříkat. Zabít ji. ,,Běžte pryč." zakřičela jsem. Zakývali hlavou v nesouhlas. Jestli ty, tak my taky. řekli. ,,Musím to udělat já. Já ji musím zabít." řekla jsem. Viol. Sama to nezvládneš. Potřebuješ nás. Potřebuješ mě. řekl vlk s červenýma očima. Přistoupil blíž a podíval se mi hluboko do očí. Přistoupil vlk s modrýma očima. Taktéž se mi podíval hluboko do očí. Viděla jsem ho. Celou tu dobu. Od začátku až po teď. On. Každou noc. A potom i on. Vlk s červenýma očima. Ty pocity. Na všechno jsem si vzpomněla. Potom i ona vlčice, jež mi byla nejblíž. Ona s těma zelenýma svítícíma očima. Vždycky tu byla. Nemusela tam být každou noc, ale mohla jsem vědět, že jí můžu věřit. I jí. Vlčici s oranžovýma očima. Žluté oči a hnědé oči. I oni tu byli. Někdy jsme se sice nepohodli, ale i tak pro mne znamenali hodně. Vždycky tu všichni byli. A teď taky. Stáli, stojí a budou stát vždycky při mně. A měli pravdu. Sama to nezvládnu. Povzdechla jsem si a usmála se. Nebyl to normální úsměv. Byl jiný. Ďábelský. Takový jaký jsem měla vždycky, když jsem dychtila po pomstě. Spíše takový ďábelský úšklebek než úsměv. Nadechla jsem se a moje oči změnili barvu na červenou. ,,Dobře. Jdeme zabít tu svini!"