Ghost Town [Book 1]

-11-

,,Violet!" zakřičel někdo a zachytil mě za ruku, čímž mě "vysvobodil" a vlak projel dál. Dotyčný si mě otočil čelem k němu, takže jsem mu viděla do očí. ,,Můžeš mi říct, co děláš? Chtěla jsi se zabít? Jsi normální?" zasypával mě otázkami a přitom brečel. Stékaly mu slzy po tvářích. ,,Jsi blázen." zašeptal a silně mě objal. ,,Stejně mě nikdo nemá rád. Tak proč neumřít?" zeptala jsem se. ,,To neříkej není to pravda." zašeptal. ,,Ale je úplněk a vy jste mě vyhodily ze smečky." zašeptala jsem na zpět. ,,Ano, já vím, ale byla to chyba. Proč jsi mi o tom nic neřekla?" zeptal se. ,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. ,,O tvých halucinacích. Nic jsi mi neřekla, Naomi jsi bodla, protože sis myslela, že je to Sandra. Vyprovokovala tě. Mýlím se?" zeptal se. Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas. ,,Ach Viol." řekl a objal mě znovu. Tentokrát jsem ho objala i já. ,,Takže jsem zpátky ve smečce?" zeptala jsem se v objetí. Taison se začal smát. ,,Samozřejmě." řekl. ,,A co Kate a ostatní pořád jsou na mě naštvaný a chtějí mě zabít?" ,,Nikdo tě nechce zabít. Všechno jsem jim řekl." řekl. ,,A jak jsi to vlastně zjistil?" vyptávala jsem se dál. ,,Šel jsem za doktorem Finnem. Vím, že by jsi jen tak Naomi nebodla. Je to tvoje nejlepší kamarádka." řekl. Přikývla jsem.

Sedíme u vodopádu. Jsem neskutečně ráda, že je vše, tak jak dřív. S Taisonem sedíme vedle sebe mlčky. Oba dva se utápíme ve svých myšlenkách. Pořád nedokážu zapomenout na to, co mi říkala Sandra. Opravdu mě Taison miluje? Je pravda, že Sandra mě chtěla vyprovokovat, ale, co když v tomhle měla pravdu. Podívala jsem se na Taisona a ten se upřeně díval na vodopád. Prohlížela jsem si každý centimetr na jeho obličeji. Musím uznat, že má dokonalou pleť. Krásné hnědé oči a dlouhé řasy. Ale ne až tak dlouhé. Řekla bych spíš takové přirozené. Krásné hutné hnědé obočí, neměl ho srostlé. A krásné už od pohledu měkké rty. Jedním slovem perfektní. Nenašla jsem jedinou vadu nebo něco co by se mi na něm nelíbilo. Taison se usmál. ,,Proč na mě civíš a zkoumáš každý milimetr mého obličeje?" zeptal se s úsměvem, ale při tom měl pořád zrak upřený dopředu. ,,Jen přemýšlím." řekla jsem. ,,Nade mnou?" zasmál se a podíval se na mě. Bouchla jsem ho lehce do ramena a u toho jsem se zasmála s ním. ,,Jak jsi vůbec věděl, že budu u kolejiště?" zeptala jsem se. ,,Já nevím. Něco mi říkalo, že tam mám jít. Jak kdyby jsem nemohl jít jinam." řekl. Přikývla jsem. ,,A proč jsi mě nenechal zemřít? Stejně jsi předtím řekl, že mě už nikdy nechceš vidět." zeptala jsem se. ,,Viol...Ano, uznávám řekl jsem to. Ale nikdy by jsem tě nenechal zemřít. Nemohl bych. I kdyby jsem na tebe byl sebevíc naštvaný. I kdyby jsme se nepohodli. Jsi pro mě neskutečně důležitá. Už od první chvíle, co jsem tě tu viděl, jsem z tebe nemohl spustit oči. Věděl jsem, že my dva si budeme dobře rozumět. A když jsem tě líp poznal, tak jsem zjistil, že bez tebe nemuzu žít. Vím, říká to každý kluk a já jsem se tomu vždycky jen smál, nevěřil jsem tomu, ale teď, když to taky cítím, už vím jaký to pro ně je pocit. Už tomu rozumím. Při tom tělocviku jednou, myslel jsem, že se neudržím. Prostě ten všechen šarm, co z tebe vycházel byl neodolatelný. Na té párty u Kate ti to taky slušelo i když jsi měla na sobě dupačky s jednorožcem. Byl to můj nápad jít tam s klukama. Chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem ti být na blízku. Chtěl jsem tě nějakým způsobem ochraňovat. Nevydržel bych to bez tebe. A když jsem cítil, že jsi blízko smrti, jsem hned musel běžet a zachránit tě. Nevydržel bych to bez tebe Viol. Protože tě tak moc miluju. Ano, Viol, miluju tě. Nikdy nikomu jsem to neřekl. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě. Jsi prostě výjimečná. Pro mne dokonalá. Miluju tě, Violet Emily Clarks." dořekl. Podívala jsem se na něj. Byla to pravda. Všechno to, co Sandra řekla. Koukala jsem se mu do očí. Čekal jak zareaguji. Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tady. Okamžik pro mne výjimečný. Okamžik, který si budu pamatovat na vždy. Okamžik kdy řeknu ty dvě, pro někoho, nejkrásnější slova. Vyjádřím mu své emoce. Ty, co tak dlouho skrývám. Ty slova, které jsem ještě nikdy nikomu neřekla a vždycky jsem si je schovávala pro někoho, koho budu opravdu milovat. A Taison byl ten člověk. Ten hnědovlasý kluk s hnědýma očima, který sedí na proti mně a čeká na moji odpověď. Ten člověk, který mi je nejblíž. Ten člověk, který mě nenechal zemřít. Ten člověk, kterého miluju. ,,Miluju tě, Taisone Davisi." zašeptala jsem a podívala jsem se na své ruce. Taisona tahle odpověď nejspíš zaskočila. Ukazováčkem mi zvedl bradu tak, abychom se jeden druhému mohli koukat do očí. Vyměňovali jsme si pocity. U něho to byla láska, nadšení a vzrušení z tohoto všeho. U mě to byla láska, napětí a překvapení. Taison se mi podíval na rty. Potom se nahnul a políbil mě. Překvapilo mě to. Měla jsem takový divný pocit. Jako kdyby mě něco šimralo v břiše. Cítila jsem se jako kdyby jsme byli jen on a já, jako kdyby jsme nemuseli nic řešit. Prostě jsme si tenhle pocit užívali. Naši první pusu. Mojí první pusu. Po chvilce jsme se odtáhli od sebe. ,,Tak hrozně jsem to chtěl udělat." zašeptal a při tom se mi koukal do očí. ,,Já taky." souhlasila jsem si ním. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Ještě jednou se nahnul a přilepil jeho rty na ty mé. Po chvilce jsme se odtáhla. ,,Asi bychom měli jít domů, začíná se stmívat." zašeptala jsem. Taison roztomile zabručel a zvedl se. Podal mi ruku a tím mi pomohl se zvednout. Ruku v ruce jsme pak došli až ke mně před dům. ,,Tak dobrou noc." řekl a opět dal jeho rty na ty mé. Začínám si na to zvykat. ,,Dobrou noc." řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhli. ,,Miluju tě." řekl. ,,Já tebe." řekla jsem a on pustil mou ruku a odešel. Já jsem se ještě dívala jeho směrem, ale když zašel, s posledním zamáváním na mě, za roh, tak i já vešla domů přímo až do mého pokoje. Lehla jsem si na postel a podívala se na les. Nad vším jsem přemýšlela. Chodím s Taisonem. Teda, pokud se to tak dá považovat.

Viděla jsem, jak se v lese rozsvítili modré oči. Ale dneska to bylo jiné. Nekoukali se na mě tak, jako obvykle. Nebyli šťastny. Něco jim bylo. Vlk se tvářil smutně a podrážděně. Podívala jsem se na něj s lítostí. Všimla jsem si, jak vlkovi stekla po tváři slza. Vlci brečí? Když mu po tváři začala stékat i další, tak se otočil a odběhl do lesa. Bylo mi ho líto. Nevěděla jsem, co se mu stalo a chtěla jsem to zjistit. Lehla jsem si na záda a zakoukala jsem se na strop. Halvou mi probíhali tři myšlenky. Moje první pusa, vlk a Taison a náš vztah. Při všech tech myšlenkách jsem usnula.