Krev teče no síly neubývá
kolik času ti jenom ještě zbýva ?
Křičíš no nikdo tě neslyší
hledáš někoho kdo tvoji bolest utíší.
Slzy tvé po tvářích se valí
obchází tě lidi kterí tě dřív "měli rádi"
každou vzpomínkou duši v tobě lámou
Můžou být věci tak jako dřív ? Nebo jako nikdy předtím?
Raději maluješ si široký úsměv štětcem černým...
Chtěla bys to napravit no už je pozdě
když stojíš s listem na železném mostě.
Nechceš li žít osamotě
nevidíš dál význam na takhle skazeném životě.
Tvář máš veselou no duši smutnou
nikdo nevidí uvnitř tú bolest ukrutnou.
Chtěla ses rozloučit a říct zbohem
když tvá tvář se zalila potem
stojíš a čekáš až tě někdo zachrání
no ty víš, že to jenom skončí bolestivým přistáním.
Pouštíš se zábradlí a vzlétneš vysoko
už dál necítíš ten bolestivý nepokoj.
Koukáš na sebe jak pláčeš v pokoji
a čekáš až se to všechno zahojí
koukáš jak utíkáš po louce úplně sama
trávy se dotýkaš bosýma nohama.
Necítiš se nikde jako doma
víš co chceš udělat a jsi si toho plne vědoma
jenom tak věříš že budeš konečně šťastná
protože na tomhle světe se cítíš tak prázdná.
Náhle otevřeš oči když letíš dole
usměješ se a uvědomíš si že tohle byla tvoje role
tá je u konce a nový příběh začína
přávě nastala tvá osudná hodina.
