Modern corset lady diary

Prolog

  Jsem v tahu. Total v tahu. Včera jsem si šla spát. Hezky pěkně ve svém pokoji. A dnes se probudím v nějaké šíleně růžové místnosti v posteli s nebesy a budí mě nějaký stařík. Prý "Dobré ráno my lady. Vaše matka si vás přeje vidět na snídani" 

 What? Co se tu k sakru děje?  Tohle není můj pokoj a co jsem zjistila, tak ani moje doba. Stejně jsem zůstala v posteli. Po asi deseti minutách jsem se zvedla a prolezla jsem pokoj. Fakticky jsem někde jinde. Hergot

Jiný hadry. Můj mobil nikde. Dokonce i moje úžasné blond vlasy zmizely. Když jsem se koukla do zrcadla, tak jediný co mě v tu chvíli napadlo bylo: Kurva tohle není sranda. Kdo mi obarvil vlasy. Vždyť vypadám jak Elena z upířích deníků.

Jen tak pro zajímavost jsem se koukla z okna. A málem jsem spadla. Na zem za sebou. Pravda ten výhled je hezký, ale kam se poděly paneláky?

Co je tohle celé za připosranej vtip?

Aspoň, že jsem našla ten deník. Třeba se z něj hergot dovím, kde jsem a co se to děje.

Dobrá. Rychle jsem to prolistovala. Takže co vím: 

1) Ta holka, které patří deník se jmenuje Heather (Co je to kurva za jméno?)

2) Očividně jsem ta holka. Měla tu založenou jakousi fotku nebo obrázek, na kterém byla. Vypadám naprosto stejně. (hmm výhra)

3) Je rok 1849 (co jsem k sakru dělala?)

4) Očividně jí umřel tatíček (půlka deníku byla skrabatělá od slz. A taky to psala)

5) Asi mám několik sourozenců (NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ COKOLIV JEN TO NÉ)

Dále z posledního zápisku vyplývá, že její mamka si našla přítele. Heather z toho byla celá smutná. Hele moje mamka si taky našla přítele a mě se z toho nezhroutil svět. 
  A bouchla se do hlavy. Nevím proč to sem psala, ale mě se to ostatně může hodit. Taky jsem se bouchla do hlavy. O pitomé dveře kabinetu třídní. 

Mám pocit, že někdo de do pokoje.

Skvěle, takže jsem měla něco jako přednášku od Heatheřiny mámy. Probíhalo to asi takhle. Zaklepala. pak si vstoupila.

„drahoušku, já vím, že jseš naštvaná, že jsem si našla přítele"  Dobrá přesně takhle to neřekla. Ale velmi podobně.

„Ne já nejsem naštvaná, že sis našla přítele" ulevilo se jí. „Já jen hergot nevím, kde jsem a co tu dělám"

„To bude z toho jak ses včera bouchla do hlavy."

„No to asi bude. Takže řekneš mi základní info, abych si vzpomněla?" Lehce znervózněla.

„Info?"

„Jo info. Informace. Mé jméno, příjmení. Co je za rok a kde to jsem." Nervózně kývla hlavou.

„Asi ses bouchla opravdu silně. Pošlu pro doktora neboj se. Takže. Jmenuješ se Heather Johanesová. Je 19.7. 1849. Chceš vědět ještě něco? Jinak půjdu pro doktora." 

„Možná snídu" opět se divně zatvářila. „Snídani"

„Aha. ta tvoje slova. To je nové. Asi od toho bouchnutí. James ti něco přinese. Ano broučku?" vstala a odešla.

Hmm skvěle. Skejsla jsem v roce 1849. Skvělé. Nikoho neznám. Bůhví co tu teď ničí obyvatele Londýnu. Snad ne mor. Fuj. Navíc jsem v těle nějaké holky, která má fakt příšernej styl oblékání. Nebo se to v téhle době nosilo.

Do pokoje mi vešel ten chlápek co mě ráno vzbudil. Položil mi na stůl tác s nějakým pečivem a sklenici s vodou. To tu fakt nemají nic lepšího? Třeba vločky? Stejně jsem se to pokusila sníst. Teď mě z toho bolí žaludek. Hergot. 

Takže na dveře zaklepal nějaký chlápek. Hned za ním stála Heatheřina máma. Chlap, kolem 40ti v bílém plášti.

„Heather tohle je doktor Curry. Podívá se na tebe a pomůže ti" řekla máma. Ano už jí tak říkám. Potom ještě něco špitla doktorovi a nechala nás o samotě. 

Doktor mi pokynul ať si sednu. Zatím se mi neprotivil, tak jsem si sedla. On vyndal něco jako lupu a začal mi jí koukat do oka. Tohle vím. Dělá se to, když se chce zjistit jestli nemá někdo otřes mozku. Ve filmech je to furt.

„Takže Heather jak se cítíš?" zeptal se.

„Jako sirotek, co si sotva pamatuje své jméno, který jde do nového města a rodiny" Trochu se zarazil nad mým vysvětlením. „Zmateně. Nic si nepamatuji" řekla jsem po chvíli.

„Nic? Asi teda jen to z dnešního dne. Řekni mi. Máš chuť někoho zabít nebo začít vyvolávat ďábla?" What? Jednou jsme zkoušeli duchy. Nespala jsem skoro týden. Fajn, když tu budu chtít přežít, tak musím lhát. Teda v tomhle případě říkat pravdu.

„Ne. Co kdyby mě strašil v noci?" uchechtla jsem se vlastní větě. Doktor si se mnou ještě chvíli povídal a pak odešel. Pro jistotu jsem měla připravené pod postelí boty s podpatkem. Jen pro jistotu.

Rychle jsem došla ke dveřím a začala jsem poslouchat. Máma tam s tím doktorem kecali o tom, že jsem zapomněla úplně všechno. Že si možná budu postupně vzpomínat. A že by bylo dobré začít rychle v mé převýchově, nebo by se mohlo něco stát.

Ne vůbec nic se mi nemůže stát, když jsem teenka z 21. století v 19. století. Možná, že jsem si už stěžovala, ale chybí mi facebook. Nemám kam hodit svoje pocity, aby mě lidi kolem litovali. A říkat to jen tak. Do větru. tak to nemá smysl. 

Bože já tu ani nemám mp3. NÉÉÉÉ Jak to tady hergot může někdo přežít? 

Nakonec mi máma přišla do pokoje se slovy, že se mám převlíknout. Že to mezitím vysvětlí bratrům. NE mám bratry. Ještě se mě zeptala, jestli s tím nebudu potřebovat pomoc. Odbyla jsem ji se slovy, že jsem dospělá holka a dokážu se o sebe postarat.

Rychle jsem na sebe navlékla světle-modré šaty. Chvíli jsem se prala s korzetem, ale nakonec jsem to dala. 

~~~

Já chci domů. Třeba až se vyspím, tak tahle noční můra skončí. Ne bylo to total úděsný. Hrůza. Kurva já chci zpátky!!! 

Den proběhl tak, že jsem si ujasňovala všechno co šlo. Skvěle. Mám dva starší bratry a sestru. Ta už je jinde. Dál otec mi zemřel, když mi bylo 10. Máma to nějakou dobu držela. Ale teď je s financema a emocema na dně, takže si našla přítele. Heather to vzalo ještě víc, když jí to řekla a začala zdrhat. Bouchla se o větev do hlavy. Hmm Ta měla teda pech

Sakra mě to s těma osobama dělá problém. Chvíli to jsem já, chvíli je to Heather. No uvidím až se vyspím. Ale je to tu hezké. Jen žádní kámoši a ani face. :/ 

Nová knížka. Snad se vám bude líbit. A hlavně má jednu velkou výhodu. Můžu psát chyby. Neměla bych, ale která teenka si píše deníček bez chyb. :D