Modern corset lady diary

24. 8. 1849

Tady je taková nuda. Příšerná nuda. Nesnáším ji. I když tu mám knihy, kreslení, vyšívání....... Nope to opravdu nemám ráda. 

Každodenní stereotyp. Jonathan už dokonce není takový idiot. Mluví se mnou. Jí se mnou. Alespoň si z něj můžu dělat srandu. A on to s jeho mozkem nepozná. Je to sranda. Aspoň trochu.

Klasické ráno a den. Probudit, převléknout, najíst, dělat si srandu z Jonathana, jít do zahrady, oběd.

Po obědě se konečně začalo něco dít. Tak kolem třetí jsem uslyšela koně. Vykoukla jsem z okna v pokoji. Na 'nádvoří' stál kočár. Páni. Co ten tu dělá? No.....

Z kočáru vystoupila žena v tmavém. Chvilku mi trvalo, než jsem ji poznala. Lady Charlotte.

Seběhla jsem dolů, abych ji pozdravila. Jenom se na mě usmála a zmizela u Jonathana v pracovně. A s ní ještě nějací lidé a Jonathan.

Zvláštní. Strávili v té pracovně celé odpoledne. Betty jim tam občas přinesla čaj nebo nějaký zákusek. Ptala jsem se jí, co tam dělají.

Odpověděla mi, že ti ostatní muži jsou majitelé okolních panství a ze tu řeší nějakou novou cestu nebo co.

Nuda. Raději jsem se vrátila do pokoje a zapsala si to. No a teď kreslím. Logo Facebooku, Twitteru, YouTube a ostatních. Nechávám to tu ležet kolem, abych si připadala aspoň trochu, jako doma.

Skvěle. Brečím. Začalo se mi stýskat a vzpomínala jsem.

JÁ CHCI DOMŮ!!!

Dobrý. Už jsem se uklidnila. Ani není vidět, že jsem brečela.

Vypadá to, že už dokecali.

Slezla jsem dolů a že schodů jsem pozorovala, jak muži odjíždějí. Charlotte a Jonathan se se všemi loučili. Charlotte nejspíš odjede, jako poslední.

Měla jsem pravdu. Zdržela se ještě chvíli a celou dobu byla s Jonathanem v pracovně. Potom se se mnou rozloučila a taky odjela. A já opět nevím co dělat. Jonathan zalezl do pracovny a požádal mě i Betty ať mu tam nelezeme, protože má práci.

No tak aspoň pomáhám Betty v kuchyni. Je tu taková nuda, že mě to dokonce začalo bavit. Pomáhala jsem jí vařit večeři. Dokonce jsem trochu přisolila Jonathanovu porci. Cha to máš za to. Já jsem tak zlá a škodolibá. 

Bože XD To byla sranda. Jonathan se celou zvláštně tvářil a když se ho Betty zeptala, co je špatně, tak odpověděl, že to jídlo je nějaké zvláštní. Nemohla jsem si nerýpnout. 

"Hele nebuď tak kritickej. Mě to chutná. To akorát ty máš divný chuťový buňky. Tak se omluv Betty a sněz to nebo buď o hladu."

Chvíli byl ticho a zíral na mě a pak se raději Betty omluvil a snědl jenom to, co mu chutnalo. Což nebylo skoro nic. No, Betty mu přinesla aspoň namazaný chleba a za ten byl neskonale rád. 

No po večeři si zase zalezl do pracovny a já měla kázání od Betty, že to bylo hnusné, co jsem udělala. Přesolit mu jídlo. Ale co. Zasloužil si to. Ale na druhou stranu mě pochválila, jak..... normálně jsem to řekla. Nevím teda co na tom bylo normálního. Možná to, že jsem neřvala nebo něco podobného. Každopádně jsem chvíli byla s Betty. 

Ta potom šla spát. Já chtěla jít taky, ale na chodbě mě zastavil Jonathan. Říkal,  že mi chce ukázat něco úžasného. Popadl mě za ruku a táhl na půdu. Tam potom otevřel nějaká dvířka a vytáhl mě na střechu. Měla jsem chuť mu říct, že nastydnu.

Ale on ukázal nahoru na nebe. 

Bylo plné hvězd. A bylo moc hezké. A hlavně bylo vidět. Ne jako u nás ve 21. století. Tam není moc vidět. Teda vždy jsem si myslela, že je, ale oproti tomuhle? Houby. Tam je to samá zář reflektorů. Tady je to nádhera.

Jonathan mě nějak nasměroval na kamennou lavičku. Asi tak bych tomu řekla. Sedli jsme si a pozorovali oblohu. Byla to nádhera. 

Bohužel mě to po nějaké době začalo nudit a byla jsem unavená. Sešla jsem dolů a rovnou do svého pokoje.

A teď do hlubin krásného spánku. Snad se mi bude zdát třeba o Paulovi nebo o mém krásném životě.

Bože já chci domů.