Hostage ILSI

6

Udělal to. Hned, jakmile Styles přeřízl provazy svazující jeho zápěstí k sobě, Louis tu smlouvu podepsal. Ne jen ze strachu, ale také ze sžíravé zvědavosti, která se usídlila někde v jeho hlavě a tlačila veškeré racionální uvažování ven. Ten muž, který před ním stál se založenýma rukama na hrudi jej jakýmsi způsobem přitahoval, fascinoval ho- už jen tím, že má na sobě sluneční brýle na začátku podzimu a ještě k tomu v tak šeré místnosti, kterou osvětlovala pouhá žárovka zavěšená u stropu na pár drátcích.

"Hodný kluk," usmál se spokojeně Styles a opět se nahl k Louisovi. "Teď bych se ti rád představil. Jmenuji se Harold Edward Styles, tvá noční můra," zazubil se děsivě. "Ale ty mě budeš oslovovat pane, rozumíme si?" Louis trhaně přikývnul a těžce polknul. "V soukromí mi říkej Harry, nenávidím oslovení Harold, ano?" Další přikývnutí. Drobný brunet sedívcí v křesle se totiž na nic jiného, než přikyvování nevzmohl. Nebyl si jistý svým hlasem. Měl pocit že prostě vzal nohy na ramena, utekl a jeho chudáka zanechal zcela oněmělého.

"Teď se zvedej." rozkázal najednou. Jeho ostrý hlas prořízl ticho panující v místnosti a nechal ho roztříštit se na kousíčky stejně tak, jako Louisův dočasný pravidelný tep. Ve chvíli, kdy se jeho srdce opět rotlouklo v až nepříjemně rychlém rytmu zauvažoval, jestli na něj bude mít jeho hlas takové úinky i po delší době, co jej bude slýchávat. Po další rozkazu si byl ale zcela jist, že mu ten muž nikdy nedá pokoj a bude jej už do konce života přivádět k šílenství. "Hni se, honey. Musíme stihnout letadlo," upozornil a sám přešel ke schodům, kde na věšáku viselo černé sako, které si elegantně oblékl a upravil spolu s šátkem. Následoval černý kloubou, který si posadil na hlavu. Jeho vlasy byly dostatečně dlouhé na to, aby stále vyčuhovaly zpod klobouku a vlnily se kolem jeho půvabné tváře až po široká ramena. Louis si všiml jeho neustále nakrčeného obočí. Ta vráska mezi jeho obočím tam už musela být vrytá.

Podle rozkazu svého nynějšího pána se postavil a tiše promluvil: "Ano, pane." Udělal to jen pro efekt a Harryho potěšení. Cestou ze skladiště, avšak opačnou stranou, než se sem dostal, přemýšlel o tom, jak zásadní rozhodnutí právě udělal. Ale možná byl adrenalin proudící v jeho žilách důvodem, proč tohle všechno udělal. Hodil za hlavu svůj starý život a v jedné sekundě započal něco nového. A teď na něj dopadaly všechny ty následky. Co Niall? Vzbudí se ve tmě, zmatený ve Cholet před nádražím bez svého kamaráda. Bude jej hledat? Vyhlásí pátrání? Bude si vůbec něco z toho přepadení pamatovat? Zůstane ve Francii nebo odletí do rodného Irska? Bude na něj čekat , než se vrátí? A pokud ano, jak dlouho?

"Posaď se," vytrhl Louise jeho pán z přemýšlení, když mu otevřel dveře limuzíny, která na ně čekal u zadního východu z clubu. Louis jako poslušný pejsek vlezl do auta a zapl si bezpečnostní pás.

"Kam vlastně letíme, pane?" Louis pro jistotu přidal oslovení, aby to znělo ještě více oddaně a nezpůsobil si problémy.

"Ráno na mě čeká nějaká práce v Los Angeles. Tam taky po několik dalších dní zůstaneme, můj drahý Louisi," odpověděl Harry, hledíce skrz kouřové okno do noci. Stále si nesundával své sluneční brýle a Louis začal přemýšlet, jestli třeba něco neskrývá. Třeba trpí Heterochromií (=různobarevnost duhovky) nebo něčím podobným. Nebo je také na jedno oko slepý a krývá to za tmavými sklíčky brýlí.

"Nad čímpak přemýšlíš, honey?" Chraplavý hlas jej opět vyrušil z rozjímání a jemu přeběhl mráz po zádech. Bude muset tyhle své reakce poněkud mírnit, pokud si chce v blízkosti Harryho zachovat zdravý rozum. I když to vypadá, že kudrnáč jej rozumu zbavil již v první příležitosti, co se potkali. Louis se nervózně ošil a střelil po něm pohledem, než jej opět sklopil a zavrtal se hlouběji do sedačky.

"Nad ničím," odsekl mírně, svoji podrážděnost si pro své bezbečí nechával pro sebe.

"Nad něčím přeci musíš přemýšlet. Právě jsem tě zbavil tvé svobody, odtrhl tě od předešlého života a vzal ti toho blonďatého kamaráda, který je teď bůh ví kde. Copak tě nic z toho netrápí?" Louisovi ta slova vehnala slzy do očí, opět. Celou dobu mu to leželo v hlavě, ale slyšet to takhle nahlas vyjít z jeho úst, tak chladně, bez jediné špetky citu, bylo něco jiného. Bylo to jakoby mu někdo vrazil nůž do srdce a ono teď pomalu a bolestivě krvácelo. Možná to neměl podepisovat. Možná se měl nechat přeci jen zabít. Nemusel by teď řešit všechny tyhle problémy, nemusel by se nechávat sžírat myšlenkami na Nialla. On byl ten jediný, kdo při něm v životě stál, když utekl od svých adoptivních rodičů. A teď jej jen kvůli své nenasytné zvědavosti ztratil. Začal okamžitě litovat toho, že vůbec za tím zvukem chodil. Kdyby si hleděl svého, nejspíš by teď byli s Niallem hezky doma ve svém domečku, jedli pizzu u televize nebo popíjeli čaj v kuchyni a povídali si o skvělém zápasu, který v Paříži zažili. Jenomže místo toho teď sedí v limuzíně nejspíš vedle své životní skázy, míří do L.A a blonďáček je někde sám v bůh ví jakém stavu. Zasloužil by si raději smrt.

Stejně už měl být dávno mrtvý.