Hostage ILSI

40

V pokoji panovalo několik minut ticho.

Louis sváděl vnitřní boj a Harry prostě jen... stál. Později to vzdal a normálně se posadil na zem, kde si rukama projel dlouhé kudrnaté vlasy, které tentokrát neměl stažené v drobném drdolu, ale nechal je volně splývat na ramena.

Brunet se nakonec s tichým poraženeckým výdechem posadil na kraj postele a přitáhl si kolena k hrudi, o která si opřel i bradu, hledíc do prázdna před sebou.

"Bylo mi tehdy deset..." špitl téměř neslyšně svým křehkým hlasem, ale v pokoji bylo dostatečné ticho na to, aby kudrnatý muž ta slova zaregistroval. Překvapeně zvedl hlavu a pohlédl na chlapce, který se odhodlával k dalším slovům.

"J-Já... pamatuju si to do těch největších detailů. Pamatuju si, jakou chuť měl čaj, který mi otec uvařil, aby se mi lépe spalo. Pamatuju si světlo svíce, která částečně osvětlovala náš obývací pokoj. Dodnes v uších slyším tónu klavíru. Jejich černo-bílé klapky a melodický hlas mé matky, která seděla vedle mě a zpívala. Byla to poslední píseň toho dne a já ani na chvíli nepomyslel na to, že už svoji matku nikdy neuslyším zpívat." Louisovo těžké polknutí přerušilo vyprávění. Se skelným pohledem se začal nepatrně houpat dopředu-dozadu, čehož si Harry okamžitě všiml a vstal ze země. Přistoupil k brunetovi, který mometálně vypadal ještě menší, než normálně. Matrace se prohla pod jeho vahou, jak se posadil vedle Louise a omotal kolem jeho chvějícího se tělíčka své silné paže. Přitáhl si ho do náruče s úmyslem jej už nikdy nepustit, protože mu začala docházet pointa Louisova utajovaného příběhu.

"Seděl jsem v pyžamu... modré, co na sobě mělo žluté hvězdičky a knoflíky ve tvaru měsíce v úplňku," pousmál se hloupě Louis, ačkoliv se uvnitř hroutil jako domeček z karet.

"O-Ozval se domovní zvonek. Byl tam syn naší sousedky. Původně to podal jen tak, že jde k nám na čaj a požádat o pomoc s kácením stromu na zahradě jeho matky. Vypadal normálně... Mluvil plynule, bez jakéhokoli přeřeku či nervózního blekotání. Byl pevně rozhodnutý, že právě v ten den mi zničí rodinu a celý můj život. Netrvalo to ani hodinu a já s rodiči seděl přivázaný k židli. Já s matkou jsme oba brečeli, otec se tvářil... silně a vzdorovitě. Měl hrdě vztyčenou bradu a do posledního výdechu dokazoval, jak silný muž to je- tedy byl." Ozvalo se tiché posmrknutí a Louis si otřel slzy a následně také nos do lemu trička.

"Pokračuj," pobídl jej tiše Harry, pevně svírajíce jeho boky. Držel si ho blízko u sebe, tak, že ani vzduch neměl šanci se mezi nimi protlačit.

"Vzhledem k otcově vzdorovitosti se s ním vrah nepáral. Prohnal mu kulku lebkou, jakoby to byla pouhá myšlenka. Matka křičela. Hodně křičela. T-Tak ji střelil do nohy, aby měla důvod. Prostřelil stehenní tepnu a nechal mě, ať se na ni dívam. Díval jsem se, jak má matka vykrvácela a já nemohl nic dělat. Rozedral jsem si zápěstí hluboko do masa, jak usilovně jsem se snažil vysmeknout z provazů a pomoct jí, i když bych to měl předem marné. Udělal jí řezné rány po celém těle, aby cítila bolest. Umírala s pohledem na svého mrtvého muže a na syna, který na smrt čekal. Největším trestem pro ni nejspíš bylo, že já se musel dívat na to, jak oni dva umírají a čekat, až přijdu na řadu. To.. T-To ještě ale netušila, že já budu čekat dalších následujících sedm let." Na Louisově tváři panoval hořký úšklebek. Tak hořký, jako slzy, které se kutálelý po jeho načervenalých lících. Oči měl zarudlé, opuchlé a s prázdným pohledem, směřovaným do protější zdi. Jakoby si tam celý večer promítal jako film. Téměř, jakoby se mu vzpomínky promítaly v očích, jako odraz filmového plátna.

"Co ti udělal?" přerušil tu nostalgickou chvíli, kdy jej Louisova bolest štípala v očích v podobě slz. Hltal brunetova slova se zatajeným dechem a s každým slovem svého chlapce svíral pevněji, jakoby se mu měl vypařit.

"Stál u krbu a utíral si nůž s krví mých rodičů do kalhot. Měl tak blažený výraz a v očích mu planuly plamínky uspokojení a já dám krk za to, že to rozhodně nebyl odraz ohně z krbu. Oči mu doslova jiskřily, když vytáhl z krbu rozžhavený hrabáč a-a... a..." Louis začal prudce vrtět hlavou a schoval si obličej do ohbí Harryho krku. Naplno se rozvzlykal a kudrnáč jej nechal. Nežádal po něm další slova. Neutišoval jej.

Jen ho pevně držel. Nic víc. Poslouchal tichý pláč, který se podobal zoufalému volání o pomoc a přemýšlel o tom, čím si musel Louis projít. Také se musel v mysli hořce ušklíbnout nad tím, že je Louis vlastně držen člověkem, který se činy vcelku podobá tomu, co mu zabil rodiče.

"Občas se mi stává, že ho vidím. Ve snech, které se pak mění v noční můry nebo dokonce na ulici. Pletu si ho s podobnými muži," posmrkl Louis, pozorujíce mokré skvrny od jeho slz na Harryho tričku. "Mám pak co dělat, abych se nedal na útěk, i když bych nejspíš vypadal, jak totální cvok. Ale... někdy dokonce přijdou chvíle, kdy si přeju, aby se vrátil a dokončil to."

"Takhle nemluv," napomenul jej zamračeně Harry a krátce Louise stiskl. Louis mu na to nic neřekl. Byl příliš mimo na to, aby mu teď odporoval a hádal se s ním.

"Teď si odpočineš, dobře?" odmotal ruce z Louisova těla a odhrnul peřinu na bok, aby mohl drobného, stále se chvějícího bruneta, uložit. Louis se položil na záda a následně se zachumlal do peřiny, kterou jej Harry přikryl. Bylo to podivné mateřské gesto, které od něj neznal, ale nestěžoval si.

"Prosím.. nikam nechoď," zašeptal prosebně Louis, když viděl, že se Harry zvedá. Ten mu věnoval jen utišující pohled a postavil se. Svléknul se do boxerek a vlezl si za Louise, který mu nabídl kus své peřiny, což samozřejmě s úsměvem přijal a natisknul se na svého chlapce.

"Teď spi, Little-one," zamumlal Harry do hedvábí oříškových vlasů a přehodil paži přes Louisův bok.

"Omlouvám se za to, že jsem byl drzý a takhle se ti zhroutil. Neměl jsem to v úmyslu," hlesl provinile Louis, když zavřel oči, které jej nepříjemně štípaly od slz, jejichž zaschlé stopy ulpěly na jeho tvářích.

"Od toho jsem tu já, abych tě kontroloval," líbl Harry Louise do vlasů a nasál jejich vůní, která byla směsící aromatického šampónu a Louisovy osobité vůně. "Ani já jsem neřekl moc hezké věci. Za to ti patří má omluva," zamumlal. Neříkalo se mu to lehce, ale cítil jistou povinnost vůči Louisovi. Musel se omluvit za svá slova, jinak by si to vyčítal.

"To nic. Uvědomuju si své postavení," pokrčil Louis rameny a tiše zívl do své dlaně.

"Tvé místo bude vždy po mém boku, Little-one," zašeptal Harry o několik minut později, když předpokládal, že Louis spí. Nebyl od pravdy daleko. Brunet byl sice v polospánku, ale stačil ta slova zachytit.

Doprovázela jej do sladkého nevědomí a tvořila ještě sladší sen, kde jeho rodinu tvořil Harry. Žádná mafie, ani únos. Žádná smrt. Jen láska a štěstí.

Bohužel... sny jsou od toho, aby se pouze snily.