Hostage ILSI

7

     Omlouvám se, že včera nepřibyla část :(

     Dneska přidám dvě, aby jsem vám to vynahradila <3 

     "Sdělovat vám mé myšlenky, pane, bylo také obsaženo v pracovní smlouvě?" optal se po chvíli ticha Louis místo odpovědi.

   "Jistě, že ne," zamračil se Styles.
   "Tudíž nejsem povinen vám odpovědět," konstatoval s ledovým klidem brunet a odvrátil tvář k oknu, na které začaly dopadat první dešťové kapky. Slyšel, jak si Harry povzdechl, ale již nenásledovala žádná slova, takže si připsal vítězný bod a spokojeně se pousmál.
Styles totiž po jeho mysli mohl toužit jakkoliv chtěl, byl bez šance. Byl ochoten mu dát své tělo- jeho srdce bylo zlomené a duše malicherná, ale jeho mysl byla jeho pokladem, kterého se za žádnou cenu nechtěl vzdát. Miloval způsob, jakým dokázal uvažovat, jelikož se tak dokázal v mnoha chvílích dokonale zabavit.
    Například teď.
    Začal uvažovat nad Stylesem. Nad jeho povahou a osobností samotnou. Chtěl odhadnout jeho chrakter, aby pro něj pak bylo jednodušší v něm číst, ačkoliv již od prvního okamžiku, co měl tu čest s ním promluvit, si byl vědom lítostivého faktu, že to až tak lehké nebude.
Byl velké zvíře. Cítil se neohrožený a měl na to patřičné právo.

    Hrdost lva.

    Lovec.

    Alfa.

    Byl chladnokrevný, nepřístupný a vyzařoval z něj respekt až neuvěřitelných měřítek. Už když jste jej poprvé zahlédli, dostali jste tendenci se mu buď vyhnout nebo kolem něj projít po špičkách a co nejtiššeji, jen aby si vás nevšimnul a náhodou vás nespražil svým uhrančivým pohledem, který měl své neblahé účinky i přes tmavá sklíčka slunečních brýlí. Tep se vám v takových chvílích zrychlil, jako byste právě viděli svoji smrt, na čele vyrašily kapky potu, chloupky za krkem se naježily a po zádech přejel mráz. Kdybyste měli volit mezi smrtkou a jím, kdo je z nich horší, byl by to Styles. On zabíjel bez varování, bez jakýchkoli výčitek či slitování. Mučivě, tak, aby vás přinutil litovat toho, že jste mu kdy zkřížili cestu.

     A to všechno s tváří anděla.

    Ozvalo se cvaknutí kliky od dveří auta a následné Harryho hlas hned vedle Louise.
    "Vystup," poručil a Louis tak beze slova udělal. Nechal svého pána, ať za ním zabouchne dveře a nechá limuzínu odjet. Louis stočil svůj -díky prudkému dešti- přimhouřený pohled k soukromému tryskáči, který stál na ramveji nejspíš nějakého soukromém Pařížského letiště.
     "Co tady tak stojíš?" strčil do něj Styles. "Zmokneš," syknul a omotal mu jednu svoji paži kolem pasu, aby ho mohl následně rychle odvést až k letadlu. Nechal Louise jít před ním, když museli vystoupat pár schůdků do soukromého tryskáče, přičemž se kochal pohledem na chlapcovo perfektně tvarované pozadí.

   Louis tiše pozdravil posádku, která čítala jednoho kapitána a dvě letušky, nastoupenou v řadě hned u dveří a přidal k tomu plachý úsměv.

    "Dobrý den," pokývl k němu kapitán s vřelým úsměvem. Měl lehce prošedivělé vlasy, milé hnědé oči, které se na něj usmívaly podivnou uklinující jiskrou a šedivé upravené strniště na tváři. Louis se odvrátil ve chvíli, kdy v něm začínal vidět svého otce a musel mrkáním zahnat všechny slzy, které se tam vetřely při vzpomínce na časy, kdy se na něj jeho otec také takhle usmíval. Jeho otec uměl také lítat, ale nikdy jej nevzal s sebou.

    "Zdravím, pane Stylesi," pozdravil zdvořile kapitán i kudrnáče za ním a obě ženy jen kajícně sklopily pohled. Od Harryho se však nedostali jediné hlásky. Louis pocítil postrční v zádech dál do letadla. Procházeli uličkou až na druhý konec letadla a posadili se v rožku, kde byl "box" původně pro čtyři. Louis si sedl zády k posádce a Harry naproti němu. Celou dobu probodával Louise zkoumavým pohledem.