Louis se dnes už podruhé prudce otočil na osobu za ním. Netušil, co lidé mají s tím s emu neustále objevovat za zády, jako duchové. Spatřil Harryho, který tam stál, ramenem opřený a stěnu a sledoval celou situaci.
"Jak dlouho tady stojíš?"
"Šel jsem tě zkontrolovat. Nějak jsem tušil, že není dobré, nechávat tě osamotě," pokrčil ledabyle rameny kudrnatý. To nebyla sice odpověď na Louisovu otázku, ale on to nechal plavat. Věděl, že je Harry viděl. Viděl, že se Louis umí bránit. Jenom doufal, že Harry si neuvědomí, že je pooddajný pouze vůči němu a nezačně toho využívat. Jistě, byla to otázka jeho loajality a věrnosti vůči němu, ale také ho Harry jistým způsobem zbavoval veškerých práv se bránit, aniž by mu to přímo zakazoval. "Takže Simone Abbatiny se ti již představil," konstatoval a Louis jemně přikývl, i když se ho Harry neptal. "Je přátelský, viť?"
"Velice," zavrčel Louis při vzpomínce, jak byl ten ohava blízko. Jistě, navenek byl velice pohledný a pro mnohé jistě přitažlivý, al eLouis neviděl nic jiného, než jeho zkaženou duši a zlovětsnou mysl. Hnusil se mu.
"Fascinuje mě, jak ses mu dokázal vzepřít," vydechl Harry, který již stačil přejít ke svému chlapci a majetnicky si jej přitáhnout za boky k sobě. "Nejsi tak bezbranný a nevinný, jak se zdáš," usmíval se potěšeně. "Jsem na tebe pyšný, Little-one," zašeptal mu ucha, ke kterému se sklonil a jemně jej pod něj políbil.
"Pojďme odsud," zakňučle zničeho nic Louis a podíval se Harrymu do očí. Všiml si, že už na sobě nemá svoji bílou masku, a tak opět odhaloval svoji nádhernou bezchybnou tvář s výraznými čelistmi, na kterých se, když zlostně zatnul zuby, rýsovaly svaly. Stalo se tak ve chvíli, kdy na schodech spatřil vetřelce. Lépe řečeno- Simoneho.
"Oh... tak ty patříš ke Stylesovi. Už chápu," uchechtl se blondatý a prošel kolem nich, zatímco se do jeho těla zabodávaly dva zlostné pohledy. "Bacha HArolde, tvé štěňátko kouše," upozornil kudrnatého se slizkým úsměvem. "A gratuluji," mrkl, než vklouzl do jednoho z pokojů.
"Zdá se, že obchod vyšel," odvodil si Louis a hledal v Haryho očích odpověď. Ten pouze souhlasně přikývnul. Žádný náznak radosti či potěšení, jak by tomu nejspíš bylo za normálních okolnosti. Bohužel Harry na sobě nikdy nedával nic znát, krom zlosti, pohoršení, opovržení a podobných emocí.
Louis stačil ještě spatřit, jak z pracovny zmiňovaného Abbatiniho vychází celá skupina Harryho poskoků- Louis je nedoázal nazvat jinak- ,než ho kudrnatý otočil směrem ke schodišti, které pomalu sešli. Myslel si, že jej zavede znova do velkého sálu, kde bude muset přetrpět zbytek bálu, ale byl okamžitě vyveden z omylu, když prošli dvoukřídlými dveřmi a jeho tvář ovanul studený vzduch. Úlevně si oddechl, ale zcela se uvolnil, až když usedli do černé limuzíny, která je měla zavézt zpět do jejich domu.
**
Harry doma padl vyčerpaně na gauč a promnul si rukama obličej. Až teď na sobě dal doopravdy znát, jak neskutečně unavený a vystresovaný je. Louis mu pomohl z jeho převleku, až nakonec zůstal pouze v košili a boxerkách. Odnesl jeho věci do prádelny a nechal tam též ty své, krom boxerek. Pomalu přišel zpět do obýváku, aby Harryho spatřil stále ve stejné pozici, jako před tím. Tupě zírajícího před sebe s nakrčeným obočím, lokty zapřené o svá stehna a bradu si podbírajíce dlaní. Louis mohl téměř vidět tu bouři, která plenila jeho mylšenku. Jistým způsobem jej ničilo kudrnáče takhle vidět. Musle něco udělat. Musel ho uvolnit. Pousmál se, když ho to napadlo, a tak přešel k Harrymu, který ho začal vnímat až když Louisovy drobné ruce zatlačily na jeho ramena a on byl donucen opřít se o opěradlo kauče. Ruce byly volně položené na jeho stehnech, tedy ža do chvíle, než se Louis posadil obkročmo na jeho klín a jeho velké dlaně si položil na své boky. Svými drobnými teplými dlaněmi přikryl obě Harryho tváře a lehce se k němu naklonil, až se špičky jejich nosů dotýkaly. Harrry automaticky akotvil pohledem na Louisových očích, které tentokrát nebyly ty, ve kterých panovala bouře. Naopak ty Harryho byly plné obav, zmatení, zlosti a snad i strachu. Přímo křičely o pomoc.
A Louis jim tu pomoc s radostí poskytnul. Sklonil se k jeho rtům a lehce se k nim přisál, nechávajíce kudrnatého, aby se do jeho rtů divoce vpil. Jakoby se dusil a Louisovy rty byly poslední doušky vzduchu v místnosti.
ČTEŠ
Hostage ILSI
Fanfiction-We must be willing to let go of the life we planned so as to have the life that is waiting for us. -Musíme být ochotni vzdát se života, který jsme plánovali, abychom mohli mít život, který na nás čeká.
