Hostage ILSI

41

Nacházeli se v Liverpoolu. Vše s evrátilo do normálu. Zapomnělo se na Louisovo zhroucení a odhalení té temné části jeho minulost. Tedy... alespoń povrchově. Harrymu to neustále leželo v hlavě. A od té doby, pokaždé, když Louise svlékal, líbal na krku nebo rukama mapoval jeho tělo, pohledem kotvil na jizvě pod jeho uchem. vždy si vybavoval, co Louis prožil a o to víc se snažil jejich sex udělat intenzivnějším, aby ho dokázal odreagovat a zcela uspokojit. Najednou už to nebyla hra jen o jednom hráči. Najednou Harry začínal brát na vědomí i svého chlapce, na kterého si dával pozor. Nerad jej nechával samotného doma a z práce vždy pospíchal. Také ubral na tvrdosti sexu či jiných sadistických hrátkách. Většinou šlo jen o intenzivní milování a překvapivě pro kudrnatého muže, to nebylo vůbec šptné. S jinými mu to bylo proti srsti. Musel neustále myslet na to, že se přece nemůže chovat tak něžně k použitým či zneužitým tělům svých společníků, které většinou pronaímal z různých bordelů maximálně na dvě noci.

Louis byl vyjímečný tím, že byl prvním rukojmím, kterého si byl ochoten nechat.
Kouzlo nejspíš spočívalo v jeho jednoduchosti. Byl to obyčejný člověk s obyčejným životem, i když jeho minulost je všechno, jen ne jednoduchá. Vždy, když viděl jeho tělo a směl se ho dotknout, ocitl se v jisté euforii, která jej přiváděla k neskutečné chtíči a touze právě po modrookém chlapci.

Louis byl nový jedinečný druh jeho drogy, po které prahl každičkou buńkou v jeho těle. A přestože bylo známo,že Louis patří jemu... Harry si pomalu začaluvědomovat, že je to právě modroočko, kdo ho vlastní. Když byl bez něj příliš dlouhou chvíli, měl pocitm jakoby se mu plíce zcvrkly a on byl bez přísunu vzduchu, žaludek se mu svíral v křečích, kosti lámaly v bolestech a jeho srdce se kroutilo, jakoby chtělo samo uniknout z jeho těla. Jeho duše, pohřbená pod nánosy hříchů a zlosti, se pomalu vypařovala a vracela se k chlapci, který ji něžně choval v náručí, šeptajíc ji něžná slova lásky a sliby, že už jí bude líp.

Nenáviděl se za to, že se nechal k někomu takhle připoutat. Bylo to příšerné, ale na druhou stranu musel přiznat, že mu nikdy nebylo lépe. Měl se ke komu vracet. Vždy, když odemkl dveře a zaslechl ten známý jemný hlas, se v něm cosi pohnulo a on se uvolnil. Veškeré starosti z něj opadly a eho rty se roztáhly v úlevném úsměvu, protože už byl konečně doma. Jistě, neměl stálý domov, jelikož většinu jeho života procestoval a snažil se, aby nikde nezůstával déle, než měsíc, kvůli nebezpečí jeho chycení a zatčení. Jenomže jeho domov teď spočíval v té drobné osůbce, která neměla ani ponětí o tom, jak moc je důležitá.

Věděl, že to, co se děje, není svý,m způsobem vůbec dobré, ale nedokázal se toho zbavit. Naplńovalo jej to štěstím, když mohl Louise rozesmát a dlouho do noci mu vyprávět o svém dni. Bylo úchvatné, jak chápavý brunet byl. Neodsuzoval jej za to, jak pracoval. Dokonce mu radil, když měl problém.

Harry také o Louisovi stačil zjistit ještě několik pozoruhodných věcí, jako například, že má fotografickou paměť, což o lesčem vypovídalo. Nemohl v sobě však potlačit menší semínko pochybností a strachu, které v něm vzklíčilo ve chvíli, kdy pomyslel na to, že by Louis mohl třeba utéct a nahlásit je. Byl si jist, že by byl schopen sestavit zcela přesný portrét jeho i ostatních jeho mužů, s kterými se stačil setkat. Neřekl to nahlas, ale dávalo mu to o důvod víc, aby Louise u sebe držel co možná nejdéle. Také zjistil, že má skvělý odhad na lidi a že se v nich vyzná, což se mu kolikrát hodilo. Louis byl velice inteligentní, i když to značně popíral.

Co ale Harryho občas vytáčelo, bylo to, že pokaždé, když se pokusil o konverzaci na téma Louisův osobní život, měnil téma nebo rovnou mlčel. Dokázal mlčet hodiny, dokud Harry nebyl nucen to vzdát. Kolikrát byl kvůli tomu nepříjemný a párkrát zvášil hlas, ale Louis mu to nevyčítal. Chápal, že ho to štve, ale od chvíle, co se Harrymu svěřil s vraždou jeho rodičů, bál se mu prozradit ještě něco. To, že mu to řekl byl dostatečně velký důkaz toho, že k němu chová jistou důvěru. A to jej značně děsilo. Nemohl přeci věřit člověku, jako byl Harry. jistě, nebyl to špatný člověk, ale měl špatnou práci, která jeho chováni ovlivňovala.

Bál se mu také věřit z důvodu, že s důvěrou přichází city. Nemusela to být hned láska, ale i tak věděl, že je to špatné.

Upřímně, představa Harryho, jak vaří Louisovi na snídani lívance, zatímco on vyspává po úžasném rande a konečném láskyplném milování a od linky krmí jejich štěně kousky ovoce, je spíše zoufale komická, než aby to bylo přání, v které doufat, že se vyplní.

A tak se stalo, že se z nich stali dva lidé, vzájemně závislí na tom druhém, ale zapírající sebemenší cit ze strachu, že ho ten druhý potopí, jako papírovou loďku. Nechodili kolem sebe po špičkách. Vše plynulo jako klidná River Merecy, protékající kolem Liverpoolu. Jen o tom mlčeli. Vzájemně se tomu vyhýbali.

"Chci tě někam pozvat," promluvil jednoho večera Harry, když spolu leželi na gauči a tiše si užívali blízkost toho druhého.

"Kam?" zamručel Louis s tváří zabořenou v ohbí kudrnáčova krku, kde se cítil v bezpečí.

"To.. ještě vymyslím. Můžeš to brát jako... rande?" navrhl ledabyle Harry.

"Rande?" nakrčil obočí Louis a lehce se odtáhl, aby mohl vzhlédnout k Harryho tváři.

"Rande," přitakal muž s lehkým kývnutím.

Rande.