Okay guys máme tady poslední díl, který je zároveň epilogem. Bude následovat ještě poděkování, kde samozřejmě zmíním všechny, co mě po celou dobu psaní příběhu neskutečně podporovali a hnali mě k dalším kapitolám už jen tím, že dali hvězdičku.
Taky pokud máte nějaké otázky či cokoliv, ptejte se a pište do komentů. Vše zodpovím moc ráda ^~^
Love you all, Bluesapphire xx
Louis běžel, dokud nebyl alespoň tři bloky od domu, kde zanechal Harryho ve společnosti neznámého cizince, který zapříčinil tohle všechno. Nebo to taky vlastně byla Harryho vina. To on si toho kluka přitáhl, on dělá nejspíš jen svoji práci. Ale to on Louisovi Harryho ukradl. A Harry se nechal.
Měl neuvěřitelný vztek. Na vše okolo. Na vítr, že je tak studený, na pouliční lampu, že tak nepříjemně poblikávala, na psa, který někde v dálce štěkal nebo na auto, které stálo předními koly na chodníku tak, že ho musel obcházet. A samozřejmě měl vztek na tu děvku, co se plazila po jeho Harrym. Jeho. Jeho! Jeho? Měl vlastně právo na to, nazývat Harryho svým? Spíše to bylo naopak. To on Harrymu patřil. A harry měl právo ho vyměnit. Vždy't byl vlastně jen rozbitou hračkou.
Ale to mu přeci nedávalo právo ho takhle zradit! První se k němu chová, jakoby pro něj znamenal celý svět a teď si domů přivede děvku, aniž by bral ohledy na to, že Louis, s kterým šukal ještě několik dní zpátky, leží nahoře.
Běžel, až jej v plicích nepříjemně píchalo, jakoby mu do nich místo okysličené krve proudily špendlíky a dokud v ústech neměl jako na Sahaře. Jenomže se nedokázal přinutit zastavit. Neustále měl pocit, že ještě není dostatečně daleko.
To, co jej nakonec zastavilo, nebyl překvapivě infarkt, ale náraz do něčího těla, což jej odrazilo o metr zpět a jeho zadek se nepříjemně tvrdým způsobem setkal se zemí.
V Louisovi se ještě víc nahromadil vztek a už už chtěl po cizinci začít ječet, ale potom vzhlédl k muži, který k němu poplašeně poklekl a začal jej kontrolovat. Jeho starostlivý pohled a zběsilá slova vyplouvající z jeho úst jej donutili všechny nadávky polknout a pouze jej ujistit, že je v pořádku.
"Moc se ti omlouvám! Byl jsem zamyšlený a-a... jsem blb, měl bych se začít dívat kolem sebe já-" zarazil se v momentě, kdy se opodíval do Louisových čistých očí a nadechl se k další omluvě, "omlouvám se," vydechl nakonec a pomohl Louisovi vstát, přičemž jej překvapilo, jak je chlapec lehký.
"To je v pořádku. To já se měl dívat. Byl jsem mimo," mávl rukou modroočko a natáhl ke klukovi svoji drobnou ruku. "Jsem Louis," představil se stále zadýchaný.
"Liam." Vyšší kluk stiskl drobnou ruku Louise a přátelsky se pousmál. "Co dělá kluk, jako ty tak pozdě na místě, jako je tohle? Nemáš už po večerce? " ušklíbl se a sledoval, jak Louis nakrčil pobouřeně obočí. Shledával to svým způsobem roztomilým.
"Je mi sedmnáct a večerku nemám," založil si Louis ruce na hrudi.
"Vypadáš, jakobys utíkal z domova," poznamenal Liam po shlédnutí Louisova zjevu. Louis si jen nervózně zkousl ret a sklopil lavu, načež púřešlápl na místě. Liam měl hned jasno.
"Proboha," zalapal po dechu. "Ty fakt utíkáš!"
"Jo, ale není to tak, jak si myslíš," namítl Louis.
"Tak... co kdybych tě teď pozval někam na teplý čaj a ty mi povíš, co se stalo?" navrhl s přívětivým úsměvem Liam.
"No, maminka mi říkala, že bych neměl nikam chodit s cizími lidmi," zašklebil se Louis, což Liama tiše rozesmálo.
"Vrazil jsi do mě, prakticky mi to dlužíš," mrkl seběvědomě Liam, až Louisovi přišlo, jakoby s ním flirtoval.
"Tak ty takhle jo?" ušklíbl se brunet a nakonec pokrčil rameny. "No... vypadá to, že mi nezbývá nic jiného, než to přijmout."
"No bezva," pousmál se vyšší. "Kousek odsud je čajovna, měla by ještě mít otevřeno. A už mi pověz, co se stalo, Louisi," zeptal se zvědavě Louise, stále kontrolujíc, zda-li je v pořádku.
**
"Počkej, takže... abych to správně chápal; ty utíkáš od svého přítele, s kterým mimochodem bydlíš, respektive bydlels, protože jsi viděl, jak na gauči ojíždí jiného kluka?"zeptal se Liam, snažíc se pochopit Louisovu situaci, zatímco drobného bruneta sledoval, jak upíjí ze svého borůvkového čaje.
"No... jo. Technicky, vzato," přikývl Louis, který foukal čaj. Bylo by příliš riskantní Liamovi říct celou pravdu, takže si detaily typu, že Harry je vlastně mafián, který ho unesl a věznil ho u sebe téměř rok, nechal pro sebe. Harryho podal jako svého přitele s tím, že jsou obyčejný pár a Louis se od něj chce dostat, co nejdál. Opět vynechal fakt, že každou minutou, co dřepí v nějaké čajovně, ho Harry může najít a klidně ho na místě zabít za to, že se pokusil o útěk. Fakt, že Louis se cítí naprosto zrazený a ublížený, kvůli Harryho úletu, by se rozhodně nebral na vědomí. Louis měl chuť chytit nejbližšího taxi a okamžitě jet na letiště. Nasednout na první letadlo, které by letělo, jen aby nemusel strávit další minuty ve stejné zemi, jako ten, kdo mu rozdrtil srdce na prach.
"A proto chceš utéct ze země?" zamračil se Liam, kterému to celé přišlo nějaké podivné.
"Je to o kapku složitější, ale nechci o tom mluvit, Liame. Prostě musím pryč odsud. Co nejdál od něj. Chci začít někde normální život." Dopil svůj čaj a odložil modrý hrníček na stolek před sebou.
"Co takhle Austrálie?" navrhl Liam z ničeho nic.
"To tě jak napadlo?" nakrčil obočí Louis.
"No... právě mi přítelkyně dala košem a já mám jenom tak čistě náhodou připravené dvě letenky do Austrílie a krabičku se zásnubním prstýnkem- ovšem myslím, že o ten bys nestál," zašklebil se Liam, ale potom zvážněl. "Austráluie je na druhém konci světa. Můžeš mi tam týden dělat společnost a pak... můžeš se vrátit se mnou do San Francisca, kde bydlím. Něco vymyslíme."
"Počkej, to všechno zní fajn, ale proč bys to dělal?" podíval se Louis nechápavě na Liama, který se pouze usmíval. Vlastně mu ten úsměv skoro nezmizel ze rtů.
"Tak... přijde mi líto letenku stornovat. A navíc... cítim k tobě jistou odpovědnost. Přece tě nemůžu nechat takhle, když už jsem tě tak našel."
"Mluvíš, jakobych byl ztracené štěně," ušklíbl se posměšně Louis a nechal Liama, ať za něj zaplatí.
"Docela tak vypadáš," zaculil se Liam, když vyšli z čajovny a schytal za to ránu do ramene.
"Tak to teda ne!" ohradil se se smíchem Louis.
"Ale jo. Budeš moje ztracené štěně."
"To je úchylné," pokroutil hlavou brunet a kráčel vedle Liama. Neměl tušení, kam vlastně jdou, ale byl rád, že ho má. Nechal se jím vést, aniž by pomyslel na možné nebezpečí.
"Tak co? Bereš?" koukl se vyšší muž na svého společníka, který vypadal, že zvažuje své možnosti. A Louisovi došlo, že vlastně žádné možnosti nemá. Buď někam odjede, kde na všechno bude sám nebo se nechá chytit Harryho lidmi. Ani jedno se mu nejevilo, jako nejlepší nápad, ale nějak jednat musel. Vrátit se nemohl a ani nechtěl. A jediná vcelku přijatelná, ačkoliv bláznivá, možnost se mu tady nabízela přímo jako na dlani. A tak jej napadlo, že je třeba načase zkusit to, co mu život nabízí a přestat si jej škatulkovat. Dobře věděl, že už nikdy nedosáhne své vysněné budoucnosti s milujícím přítelem a kariérou. Tak proč nezkusit utéct na druhou stranu planety s člověkem, kterého zná sotva pár minut?
Již neměl co ztratit, a tak se rozhodl učinit jeden velký skok, který mu nejspíš obrátí dosavadní život naruby.
"Beru."
ČTEŠ
Hostage ILSI
Fanfiction-We must be willing to let go of the life we planned so as to have the life that is waiting for us. -Musíme být ochotni vzdát se života, který jsme plánovali, abychom mohli mít život, který na nás čeká.
