Hostage ILSI

37

"Louisi?! Louisi!!" zvolal opileckým hlasem kudrnatý muž a uhodil opakovaně do dveří, které stále zůstávaly zamčené. Chlapec na druhé straně ležel zachumlaný pod peřinama, vzlykajíce do polštáře. Bál se ho. Bál se, co by mu udělal, kdyby mu přišel odemknout, i když těžce pochyboval o tom, že by byl vůbec schopen vstát z postele.
"Louisi, kurva otevři!! Slyšíš?!" Muž za dveřmi byl nasrnaý do té míry, že začal do dveří kopat. Louis se v tu chvíli schoulil do malého klubíčka a mermomocí se kolem sebe snažil vybudovat nějakou barikádu. Snažil se přesvědčit sám sebe o tom, že ta slova k němu nedoléhají a že je nemůže slyšet. Bohužel si to jen namlouval.
"Otevři ty malej smrade nebo ty dveře vyrazím a ty budeš rád, že budeš moct dýchat, až s tebou skončím!!" zařval z plných plic a Lozis ztuhl. Buď teď půjde otevřít a nechá Harryho, ať jej potrestá za jeho drzost nebo vytrvá a bude doufat, že ty dveře nevyrazí.
Nestačil se však dlouho zabývat tímto dilematem, jelikož se ozvaly tři výstřely. V Louisovi ztuhla krev v žilách. Ve chvíli, kdy se dveře otevřely a vpustily do temného pokoje pás ostrého světla z chodby, brunet opravdu zauvažoval o tom, že se zvedne a vyskočí z okna. Jenomže si uvědomil, že Harry má zbraň.
A s mozkem zahaleným v opilém oparu, by byl schopen jej zastřelit při prvním pokusu o útěk.
"Vylez, ty šmejde," zavrčel Harry, znbraň nechávajíc prozatím svěšenou u boku. Když se však nedočkal žádné odezvy, namířil na třesoucí se hroudu zahalenou v peřinách a zatnul druhou ruku v pěst.
"Vylez nebo tě z té postele vyženu po svém," promluvil výhružným hlasem kudrnatý, smaragdovým pohledem vypalujíce díru do matrace.
Louis, třesouc se, nasucho polkl a vykezl zpod peřiny. Stálo ho to dost bolesti a úsilí, ale nakonec se dokázal odplazit do rohu postele, který byl nejdál od postavy mířící na něj zbraní. Jeho oči plály čirým strachem, tvář mrtvolně bledá a spodní ret se mu žalostně chvěl.
"P-Prosím. Neubližuj mi," zašeptal roztřeseně brunet a tiše vzlyknul. Harry jej probodával nebezpečným pohledem, z kterého Louisovi běhal mráz po zádech.
Díval se hluboko do vystrašených očí mladšího chlapce. Viděly jak se vlny oceánu bouří a vpíjí se do jeho zeleně. Les v jeho očích byl potemnělý. Jakoby skrýval zlé duchy. Byl to ten typ lesa, do kterého se bojí jít malé děti kvůli povídačkám o příšerách, které v něm žijí.
Louis si dřív myslel, že by ty příšery mohl vyhnat a nastolit tak klid v Harryho překrásných očích.
Teď se však těch příšer obával, jako každý jiný.
Že by Harry zlomil jeho neústupnou tvrdohlavou odvahu?
"Proč ses zamkl?" položil brunetovi jednoduchou otázku. Louisovi by možná za normálních okolností nedělalo problém Harrymu odpovědět. Ovšem to by na něj kudrnatý muž nesměl mířit pistolí.
"J-Já... N-nechtěl jsem-"
"Proč ses zamkl, Tomlinsone?!" zařval Harry netrpělivě přešlapujíc. Louis viděl žílu, která kudrnatému vystoupla jak na krku, tak na levém spánku.
"J-Já..." přes knedlík v krku nedokázal mluvit. Hrdlo se mu strachem sevřelo a opět se mu roztřásl spodní ret. Jeho oči se zaplavily slanými slzami, které nepříjemně pálily, ale neodvážil se mrknout. Jeho oči byly hypnotizovány otvorem, odkud očekával, že každou chvílí vyletí náboj a prorazí mu lebku skrz na skrz.
Najednou to vypadalo, jakoby Harryho polili vodou. Otřásl se a zmateně zamrkal. Pohlédl na zbraň a poté na vyděšeného Louise, ktery se ořed ním krčil.
"Ty se mě bojíš?" zeptal se, nevěřícně hledíc na to drobné stvoření poznamenané jeho chováním. Louis by za normálních okolností jistě odpověděl nějakou jízlivou poznámkou, ale momentálně měl mozek na kaši a jazyk zauzlovaný tak, že ze sebe nedokázal vyloudit jedinou hlásku.
"B-Bojis se... Co jsem to provedl?" Harry upustil zbraň a nechal ji dopadnout na zem. V té chvíli se ozval výstřel a Louis vyděšeně vyjekl, skrývajíc hlavu mezi koleny. Střela byla mířena do zdi, kde uvízla a zanechala za sebou díru o velikosti vlašského ořechu.
"Louisi!" vykřikl Harry a okamžitě se vrhl ke svému brunetovi, kterého pevně sevřel v náručí. Louis sebou mlel, zmítal se uvězněn v silných Harryho pažích bez možnosti se vymanit.
"Louisi notak. No tak, Lou. Shhhh," snažil se utišit jeho protesty a tiché kňučení, které připomínalo mešťastné štěně, kterému jste zakázali přístup do ložnice. "Louisi, tiše. Tiše Little-One."
Když Louis zaslechl tu přezdívku, přestal se vzpírat a ztuhl.
"Tak je hodný. Jsi moc hodný zlatíčko. Já ti neu-"
"To neříkej," přerušil jej Louis. "Jednou už jsi to slíbil. A ublížil jsi. Moc jsi mi ublížil," fňukl tiše. Zase mu bylo do pláče.
"Ja se omlouvám," zašeptal tiše kudrnaty do rozcuchaných vlasů, jemných, jako chmýří malého ptáčete. Byla to věta, která jeho ústa neopouštěla příliš často. A ješte vyjímečněji byla myšlena upřímně. Byla ustrašená, jako kotě, co se bojí opustit bezpečí pelíšku, ve kterém se narodilo.
Harry moc dobře uvědomoval svoji chybu, která byla neodpustitelná. A o to víc upřomnosti do té věty vložil, doufajíce, že se nad ním Louis slituje.
Ne hned.
Snad někdy.