Hostage ILSI

44

Tak... Je to tady.
Vím, že mi to trvalo, ale já mám teď docela dost povinností doma, a tak, takže k psaní si najdu cestu jen málokdy a docela mě to mrzí, protože mě psabí baví a ráda vidím ohlasy mých čtenářů.
Ale keců bylo teď dost.
Za hvězdičky a komentáře bych byla fakt vděčná... Chci vědět, co si o tom myslíte.
All the love Bluesaphire xx

Doncaster.
Louis z okýnka auta sledoval známé ulice a obdivoval, jak moc se změnily. Malé rodinné obchůdky se změnily na předražené prodejny, které se podobaly té přes ulici. Už se tady necítil, jako doma.
Já už ani nevím, kde se mám cítit doma, pomyslel si zachmuřeně a opřel si hlavu o studené sklo okýnka. Ještě před rokem by přesně věděl, kde je jeho doma, ale dnes byl ztracený. Jediný stálý bod v jeho životě byl on sám.
"Nad čím přemýšlíš?" vtrhl do jeho myšlenek chraplavý hlas a vše zbořil, jako domečky z karet obyčejným fouknutím.
"Nad životem," zamumlal neurčitě Louis a zamračil se nad obchodem s elektronikou, de dřív bývalo vynikající zmrzlinářství. Miloval jejich čokoládovou. Vždy mu pohár postrouhali bílou čokoládou a dali tam i kousky jahod ze zahrádky za obchodem. Většinou tam s kamarádem ze školy projedl své kapesné a nikdy toho nelitoval.
"Ou..." pokýval hlavou a na chvíli se podíval ze svého okýnka. "Dáš mi přesnější úd-"
"Ne," zarazil jej Louis, aniž by se na něj podíval.
"Proč ne?" zarmačil se popuzeně Harry. Vůbec se mu nelíbilo, že mu Louis odmlouvá.
"Už jenom z důvodu, že mám možnost odmítnout," pokrčil rameny Louis ledabyle a skryl drzý úšklebek v zívnutí, zatímco odolával Harryho znepokojenému pohledu.

Najednou pro něj byl naštvaný Harry ten nejmenší problém. No... možná ne nejmenší, ale rozhodně nedosahoval první příčky. Momentálně se nacházel ve svém rodném městě, z kterého utekl v bolestech a trýznivém žalu. Nikdy neplánoval se sem vrátit a rozhodně ne za těchto okolností. Byl unášet zpět do minulosti, od které celý svůj život utíkal. Přišlo mu to zatraceně nefér, ale nemohl nic dělat. Nemohl se vzepřít už jen z pudu sebezáchovy.

**

"Budu teď celý den a noc pryč. Čeká mě důležitý obchod a já se na něj musím připravit," oznámil Louisovi kudrnatý muž, kdy se ubytovali, zatímco si brunet vybaloval své oblečení do veliké skříně, kterou nikdy nemohl zaplnit celou. Nic na to neřekl, pouze pokýval hlavou, jako otrokářský osel. Vlastně si tak občas připadal, ale stále byl svým způsobem vděčný za to, že vůbec žije.
"Pošlu sem Zayna. Můžete spolu zajet do města a porozhlédnout se tady. Doncaster je pěkné město, žil ta-"

"Tvůj otec... já vím," vydechl Louis, když zavíral dveře skříně. "Byl soused."

"Proč jsi mi vůbec lhal o tom, odkud pocházíš?" zamračil se Harry a přistoupil k chlapci, který jen semkl rty. Vypadal, jako by se ze všech sil snažil zadržet stavidla od toho, aby se nezbortila a nepustila velkou vodu, která by nejspíš znamenala velikou zkázu.

"Nepovažuju Doncaster za svůj domov. Ne od smrti mých rodičů."

"A co je tedy tvůj domov?" pozvedl obočí Harry a objal Louise zezadu. Tentokrát však tohle gesto nebylo tolik hřející, jako obvykle. Louis se tentokrát necítil v bezpečí a necítil uspokojení v podobě tepla sálajícího z Harryho mužného těla.
"Můj domov byl ve Francii." brunetův hlas byl chladný a ostrý, jako ostří nože, které se zlověstně blýskalo ve svitu měsíce. Sklánělo se k bouři a oba dva to vycítili. Louis byl značně popuzen tím, co mu Harry provedl, ale kudrnatý se za to nehodlal omlouvat. Byl svým sobeckým způsobem spojený se svým činem, protože jinak by nepoznal Louise a nemohl ho vlastnit. Ať mu to Louis vyčítá, jak chce- nikdy toho nebude litovat. Nemůže. Louis pro něj znamenal daleko víc, než chlapcova bolest. Je to z jeho strany sobecké a necitelné, ale takový on byl.