Jsem jiná, a to se mu líbí

KAPITOLA 2

Dneska je úplně normální den. Vstanu, zapnu notebook, vypiji kávu, obléknu se, namaluji si oči a pozor, dneska i linky, které se mi docela i povedly. Vyčistím zuby a učešu, vlastně 'učešu', protože si udělám jenom drdol ze kterého mi čouhají vlasy, ale vypadá to hezky. Na sobě mám černé děrované džíny, černé tílko a teplý bílo černý pruhovaný cardigan. Nasednu na kolo a jedu. Je něco kolem tři čtvrtě na osm. Do školy to mám na kole zhruba deset minut, takže to mám těsně na uvázání kola před školou a doběhnutí do třídy. 

No, takže, vyjíždím od svého baráku. Každý den na mě štěká velký pes, který mě vůbec neděsí, ale stejně vždycky štěká a to tam už pár let jezdím. Mihnu pár domů, a když se otočím za sebe, jelikož jsem něco zaslechla, otočím se zpátky dopředu

 a letím.

 Doslova. 

Letím. 

Proberu se na klukovi. KLUKOVI!!!!!!!!!!! Ležím na něm a nejde mi to do hlavy. Po chvíli kdy na něj vykuleně koukám se začne smát.

,,Mohla by jsi se prosím zvednout?'' Směje se. Má hnědé oči, vlasy rozcuchané a černé. Není ošklivý. Ani hezký. Je normální. Myslím, že se mnou chodí na přednášky literatury a na angličtinu. Jediné co si přeji je umřít. Tohle se nemělo stát. Trapas. Trapas. Trapas.

,,Jasně'', rychle se zvednu a oklepu si rukama kolena a tričko. ,,Promiň'', řeknu a pokusím se usmát.

,,V pohodě, kam jsi koukala?'', pořád se směje a taky se oklepává. Neodpovím a jdu si pro kolo. Jak jsem už zmiňovala, neumím se bavit a nechci se bavit. Takže lidi většinu času ignoruji. Vrátím se k němu s kolem a nasednu na něj. 

,,Už musím'', řeknu a odjedu. Nevím, jestli odpověděl. Bylo to divné a strašně trapné. Jak jsem se asi tvářila. Bože můj.

Dojedu do školy, nejspíš už mi trčí všechny vlasy z toho drdolu. Zamknu kolo. Běžím do školy. Už je 15 minut hodina. Vzdám to a jdu do knihovny, protože to nemá na tu půlhodinu cenu a ještě se před celou třídou omlouvat, to už vůbec. Jdu na 'své' místečko a vytáhnu z tašky co právě čtu. Hned se zase zvednu a jdu si do automatu koupit kávu. Nikde nikdo. Všichni jsou na hodině a já si kupuji kávu. Dobrý co. Otevřou se hlavní dveře a do školy vstoupí ten kluk. Zamává mi a já si rychle vezmu kávu a jdu zpátky do knihovny, kam si zalezu do svého místa, kde mám věci. Sednu si na gauč a otevřu knihu. Přemýšlím, jestli nemá cenu zatáhnout celý den. Tuhle myšlenku odložím a koukám přes mříže ven. Listí padá a já to tady miluju. Sedět na tomhle gauči, pít docela i dobrou kávu ze školního automatu, koukat z okna na podzim nebo si číst. Pár dní v roce skončím na celý dny jenom v knihovně a prostě si čtu. Nikdo mě tu nikdy nenašel. 

Tenhle gauč je pěkně starej a smrdí zatuchlinou, která mi nevadí. Takže je tu dlouho. Když tu byla stará knihovnice, paní Lannová, milá babička. S tou jsem si vždycky povídala, strašně ráda. Byla tu už co jsem na tuhle školu nastoupila a právě ona mi ukázala tohle místo. Řekla, že sem tenhle gauč dala strašně dávno jedna holka, která mi byla prý hrozně podobná a taky se tu zašívala. Vždycky když jsem přišla do knihovny, usmívala se a šly jsme si sednout na tohle místo a povídaly si i hodiny o knihách a škole a o klucích. Měla jsem ji hrozně ráda.

 Tohle místo je úplně vzadu v knihovně, vzadu jsou hodně staré knihy, které nikdo moc nečte, takže tam skoro nikdo nechodí. Je tam spousta polic a za těmi je tohle místo. Nikdo ho nevidí, ani mě by nenapadlo, že by tam mohlo něco být a už vůbec ne gauč a okno. Proto se mi tolik líbí, protože by ani mě nenapadlo, že by tam mohlo něco takového být. Je to jako z pohádky. A já to miluju.

Svůj plán jsem odsouhlasila a budu tu celý den. Dneska mám stejně jen tři hodiny. Jednu jsem prošvihla a teď je volná hodina, takže tu bude celkem dost lidí a pak už jen jedna a to je angličtina. Kávu jsem už vypila a tak jsem si na chvíli schrupla, je tu i deka, kterou mi dala paní Lannová. 

Když se probudím se zděšením v očích a šokem se leknu. Vedle mě sedí ten KLUK, ten KLUK z rána a čte si moji knihu. Chce se mi brečet a křičet a bouchat.

,,Nepropásla si zbytek biologie? Hodláš jít vůbec na angličtinu?'' Spustí a já mám chuť mu jednu vrazit. Nebudu mu vysvětlovat, jak je tohle místo pro mě důležité a že chci aby okamžitě vypadl.

,,Jdi pryč!'' Zašeptám, ale chci tolik moc křičet. Jenže tohle je knihovna. On se ale jen usměje. ,,Jdi pryč'', zopakuji a jednou nohou ho kopnu do stehna. Zasměje se. Fajn. Začnu se zvedat z gauče, knížku mu nechám v ruce, protože na ní nehodlám sahat, když ji drží. Idiot.

,,Jsi idiot'', řeknu a nejprve se kouknu ven, jestli tam někdo není a pak odejdu. 

Odepnu si kolo a jedu domů. Nejrychleji jak to jde a brečím. Vážně. Ještě nikdy to místo nikdo nenašel. Nikdy. Kdo o něm věděl, jsem byla já a paní Lannová a ještě předtím ta holka. Takže na světě jsem o něm věděla jen já, protože ony už nežily. Brečím. Brečím a brečím.