Jsem jiná, a to se mu líbí

KAPITOLA 14

O pár dní později...

Můj život se vrátil do starých kolejí. Ráno vstanu, zapnu notebook, obléknu se, nemaluji se, to už nedělám, už ani nesnídám. Raději si přispím. Do školy chodím pěšky, jelikož je už sníh a na kole to prostě nejde. Vlastně si vůbec nepřispím, protože místo toho chodím pěšky. Pak mám školu, kde trávím většinu času v knihovně, vlastně i celé dny. Asi jsem i ráda, že jsem zase zpátky. Celkově jsem už na všechno tak nějak zapomněla. Až na ten pocit, který jsem zažila, když jsem utíkala do učebny 429 a byla neskutečně šťastná. Já jsem člověk, který takhle šťastný v životě nebyl a chtěla bych ten pocit zažít znovu. Vážně. No...ale taky jsem ráda, že můžu trávit celé dny v knihovně a stoprocentně vím, že na žádné párty se dobrovolně už nikdy neukáži. Ani nevíte, jak mi bylo další den špatně.

No...a Brian? S ním jsem od té doby nemluvila. Jednou se na mě sice pokoušel promluvit, po angličtině, ale nedopadlo to moc dobře. Byl to celkem krátký rozhovor. 

,,Hej! Noemi!!!' Zařval na mě známý hlas mezitím, co jsem odcházela z učebny. Věděla jsem kdo to je, ale přesto jsem se strašně chtěla otočit a vyslyšet ho. No.. a taky jsem to udělala.

Otočila jsem se. 

Svůj běh zabrzdil těsně před mým obličejem. Couvla jsem o pár kroků dozadu. Chvíli jsme jen stáli a koukali na sebe. Tak moc jsem s ním chtěla zase jít do Pruess a strávit celý den.

,,Moc mě to mrzí.'' Vypustí ze sebe potichu a divím se, že jsem to slyšela. Kouká mi přímo do očí a já uhýbám pohledem na konec chodby.

,,Já už musím.'' Otočím se a cítím své slzy stékat po tvářích. Chci se otočit, běžet zpět a obejmout ho a dát mu facku.

To byl jediný náš rozhovor.

Čtu novou knihu a pospíchám do knihovny, kde strávím nejspíš celý den a pak půjdu domů. Nevadilo by mi tady spát a probudit se až na osmou a jít do třídy, ale nejspíš by mě rodiče hledali.

Hrozně mi chybíš Briane.