Jsem jiná, a to se mu líbí

KAPITOLA 10

Přišel.

Brian přišel, 

přesně v 17:59, 

o minutu dřív, 

ale hned řekl že si myslel, že mu jdou špatně hodinky, tak radši zazvonil hned, aby nepřišel pozdě. 

Na sobě má rifle a světle modrou košili, poprvé na něm vidím brýle. Prý do školy nosí čočky, aby se mu lidi nesmáli, ale že čočky nesnáší. 

,,Neřiď se podle ostatních,'' řekla jsem mu a on se na mě upřímně usmál a v očích měl něco, co měl nejspíš Kryštof Kolumbus, když objevil Ameriku. ,,Víš čím se řídím?'' Zeptala jsem se, ještě pořád před naším domem. Díky bohu, že nikdo nebyl doma, bylo by to zbytečně trapný jak pro mě, tak pro ně, tak pro Briana.

,,No to netušim Noemi.'' Zasmál se, ale bylo vidět, že ho to mrzí. Že ho mrzí celá ta situace co se stala ve škole, když si poprvé vzal brýle. Od té doby je neměl ve škole. Asi je to trochu sobecký, ale jsem hrozně ráda, že si je na naše rande vzal. Sám to řekl. 'Už můžem konečně na to naše rande?'

,,Je mi u prdele jak vypadám a jak mě vidí ostatní.'' Usmál se a dál jsme to nerozebírali. Šli jsme směrem k červenému autu.

,,Jsi chytrá Noemi, víš to?'' Zeptal se a otevřel mi dveře k místu spolujezdce.

,,Kam pojedem? To je tvoje auto?'' Všechna nervozita ze mě odpadla, hned co jsem ho uviděla ve dveřích. Rozesmál se a zabouchl.

,,Odbočovat od tématu, aby jsi nemusela odpovídat, to by ti šlo. Uvidíš, ne, není, to je mýho bráchy, ale já si ho půjčuju na takovýhle věci.'' Mrkl na mě a nastartoval.

,,Na takovýhle věci? Silně pochybuju, že po tobě holky jedou, moc si nevěř, není to hezký.'' Rozesmál se, ale já to myslela naprosto vážně a taky jsem si v duchu řekla, že až moc žvaním.

Jeli jsme po dálnici, už byla tma, jelikož v tomhle období se stmívalo už kolem páté. Odbočil z dálnice doprava a jeli jsme po lesní cestě, někam. 

,,Řekneš mi něco o sobě?'' Zeptal se, a mně se chtělo jen mlčet a pozorovat potemnělý les a pár létajících vloček. Mlčím. ,,Hej, Noemi, mluv se mnou.'' Vypnul rádio, ze kterého hrála nějaká, pro mě zcela neznámá skupina. Dál mlčím a po chvíli promluvím.

,,Nerada mluvím o sobě a někdy se mi nechce mluvit vůbec. Zrovna teď bych jen mlčela a prohlížela si tuhle lesní cestu.'' Vyhýbám se jeho pohledu a zvýším hlasitost té kapely, protože se mi líbila a taky jsem chtěla přehlušit jeho nevyslovené otázky. 

Ztlumil rádio a rozesmál se. 

,,Noemi, víš, právě jsem ti svěřil svoje největší tajemství, který jen tak někomu neříkám a-''

,,Já ho nikomu neřeknu Briane.'' Přeruším ho.

,,Já ti věřím, ale stejně si myslím, že teď je řada na tobě.''

,,Jako s tajemstvím?'' Zeptám se. 

,,Třeba.'' Odpoví.

,,No..ale já nemám tajemství.'' Lžu a on to pozná hned. Hodí na mě pohled znamenající 'vyklop to'.

,,Já neříkám jen tak někomu svoje tajemství. To je tvoje blbost, že jsi mi ho řekl. Každopádně buď v klidu. Kamarády nemám, takže to vážně nemám komu říct.'' Přijíždíme k domu u jezera. Je to jediný dům široko daleko a všude samá auta. ,,Kde to jsme?''

,,Kámoš mě pozval na párty, moc lidí by tu být nemělo.'' Zastaví a oba víme, že tu lidí bude..dost. Mám vztek. Vážně jsem si představovala, že si dáme někde večeři a pak se projdeme a...

,,Já ale na párty nechodím.'' Řeknu mezitím co Brian vystupuje z auta. To mi to nemohl říct?

,,To mi došlo, tak to dneska zkusíš a třeba se ti to zalíbí. A taky Noemi, dlužíš mi to za to tajemství.'' Mám vztek a chci mu jednu vlepit. Prosil se ho někdo o to tajemství? NE. Já to vědět nechtěla a tohle je vydírání, nebo ne? Zvážím své šance a usoudím, že domů bych to pěšky měla pěknou dálku. Nejspíš mě rodiče zabijí, protože jsem jim nechala jen lístek 'jdu ven, vrátím se'. Blížíme se ke vchodovým dveřím, kde stojí hlouček lidí a prohlíží si nás. Brian otevře dveře do, pro mě neznámého života.

První pocity? Duní mi pod nohami hudba. Nikdy jsme nepila alkohol ani nic takového a nikoho tu neznám. Pár lidí tady poznávám ze školy, ale s nikým se nebavím. Mám chuť uprchnout. Tak tohle všichni dělají? Tohle je ten svět o který přicházím? To je všechno? No, tak to ničeho ve svém životě nelituji. Brian se pozdraví s pár lidmi a pak vyjde kupředu. Vydám se za ním a pozoruji 'děti' co pijí alkohol, dvojičky co se líbají v rohu, tančící polonahé holky na stolech co na sebe lijí vodku a kluci na ně křičí. Je mi špatně a to jsem ještě ani neměla alkohol. Než všechno stačím vstřebat Brian je už u mě s kelímkem něčeho co do sebe chrstnu a doufám, že to není moc silné, ale jelikož je mi špatně jen z toho co vidím, prostě to vypiji. Brian se mi zasměje a řekne, že mě za chvíli najde. Vážně? Takhle rande nevypadá. Jdu směrem do kuchyně a naliji si tři čtvrtě kelímku vodky a čtvrt džusu a vyjdu do horního patra. Všude po schodech jsou lidé. 

Potřebuju na záchod a absolutně nechápu co tu dělám. Usoudím, že dveře s nápisem toaleta je záchod a bez zaklepání vejdu. Podívám se na sebe do zrcadla a vypadám ještě hůř, než když jsem vycházela. Vypiji celý kelímek naráz a posadím se do vany. Trochu se divím, že v té koupelně vlastně nikdo není. Je mi špatně. Nevím, jestli z alkoholu nebo z celé té situace, že nejsem doma, ale na nějaké párty a opíjím se. Sedím tam nějakých pár minut nejspíš a pak sem vrazí nějaká holka a začne zvracet. Na sobě má tílko a minisukni. Nevím, co se v takovýhle situacích dělá. Teď by se mi hodil plášť Harryho Pottera.