Jsem jiná, a to se mu líbí

KAPITOLA 8

Je ráno. První den po dni, kdy mi skoro shořela tvář. Však víte. Nevím proč, ale dneska si hodně moc dávám záležet na linkách, aby vypadaly dobře a chci narazit na Briana. 'Narazit'. Prostě ho chci potkat, nechci na něj narazit jako poprvé. Haha. Víte co je vtipný? Nemám co na sebe a je 7:30. Přesně v 7:47 by měl Brian vyjít, asi. Nejspíš. Ne že bych se tím zabývala včerejší večer, to ne. Nakonec si vezmu to co vždy, rifle, tílko a černý svetr. Vlastně mám svetry moc ráda a navíc je podzim, a svetry k podzimu patří. Vyjedu o minutu později než obvykle, takže šlapu jako o život. 

JO

stihla jsem ho. 

Vidím ho přes plot a tak pomalinku jedu a s 'překvapením' v hlase na něj zavolám. Hned se usměje.

,,Šup šup!'' Křiknu a příliš prudce zamávám, takže toho zase hned nechám. Tohle gesto ho rozesměje a taky mi podobným stylem zamává. Rozesměju se.

,,Noemi Watttersová, snad tady nečekáš na mě? Co se stalo? Je ti dobře? A dokonce mluvíš. To chce oslavu.'' Směje se, dojede se svým kolem těsně vedle mě a tou rukou, kterou nedrží kolo, si mě přitáhne ještě blíž a usměje se. Stojíme těly těsně u sebe, obličeje máme tak centimetr od sebe a on se na mě usmívá. Cítím pastu, kterou si dnes čistil zuby, myslím, že používá stejnou jako já.  Dneska mi shoří obličej. Pro změnu. Trochu se zachvěju, ne zimou, ale protože se mi to moc líbilo, ale přesto chci couvnout. Nejspíš cítí můj odpor a tak se odlepí a zasměje se, pak nasedne a zakřičí na mě.

,,Tak pojeď Noemi!!'' Zase se nahlas rozesměje, takže ho slyším až k místu kde mi spálil obličej a záda- protože právě tam mě celou dobu držel- a to je už alespoň pět metrů. Usměju se a vyjedu. Začíná sněžit, ale je příliš teplo na to, aby sníh vydržel na chodníku. Je to nádhera. Jet na kole, když sněží. Miluju zimu. Až na Vánoce a to, že nemůžu do školy jezdit na kole.

Briane?