Jsem jiná, a to se mu líbí

7.KAPITOLA

Zazvonilo na přestávku a já rychle běžela na záchod zkontrolovat, jak jsou na tom moje vlasy po 'bouři'. A zase rychle na opačný konec budovy, po schodech dolů, za roh a jsem v knihovně a ještě chvíli rovně a jsem tam. Brian tam ještě není. Vážně nevím proč jsem kývla na ten jeho plán a proč se radši nevěnujeme tomu debilnímu projektu. O čem si asi tak budeme povídat?? Co budeme dělat?? Nenávidím čekání. 

,,Čau Noemi!!'' Skočí vedle mě a pohovka se vrátí zpátky, jak byla než přiletěl, takže trochu povyskočím. ,,Jdeme?'' Zase se zvedne a podá mi ruku. Ruku mu podám, i když nechci, ale bylo by to asi trochu nevhodný. Usměju se na něj a obléknu si bundu. Pruess je asi tak pět minut od školy, takže nemáme moc času na povídání, což je dobře. Ptá se mě na to, jak jsem to místo v knihovně našla. Takže mu řeknu celý příběh o paní Lannové a o té dívce.

V kavárně je to pořád stejné od doby, co jsem tam byla poprvé a je tam příjemné teplo. Voní tam jablko a skořice a je tam jen jeden pár a dvě babičky. Usadíme se k oknu, takže zase vidím sklo brečet a pak se mě zeptá. 

,,Proč nemluvíš?''

,,Cože?'' Opáčím a nechápu. Jo, pravda je, že nemluvím, a to je na tom vtipný. 

,,Vždycky, když se na něco zeptám, odpovíš na půl nebo vůbec. Témata vymejšlim jen já a ty se jen usměješ nebo odpovíš hrozně krátce. Proč? Proč se mnou nemluvíš Noemi?'' Chci zmizet. Chci odejít a zase chci vrátit to ráno. Usměju se a cítím slzy, které mi stékají po tváři. Podívám se na něj a zahlédnu jeho pohled jak lpí na tom mém, takže hned uhnu. Cítím jeho palec na mé tváři. Utírá mi slzu. Nechci brečet, ale je to těžký. Existují otázky, ale žádné odpovědi. A já neznám odpověď na jeho otázku a to mě děsí.

,,Já se snažím.'' Popotáhnu a pokusím se o úsměv. Úsměv mi oplatí a pak přijde holka v uniformě staromódní číšnice a dá nám horkou čokoládu. Usměje se na mě i na Briana a jako 'pozornost podniku' nám dá ovocný koláč. 

Pár hodin strávíme v Pruess povídáním o našem projektu o knize, kterou jsme ani jeden nečetli a to nás oba rozesměje. Ptá se mě dost na knížky, které čtu a že chce, abych mu nějakou přinesla. Chvíli mluvíme o škole a o tom, jak dementní je to rozdělení na dívčí a chlapeckou část. Což mě docela překvapí, protože jsem nečekala, že to pochopí. O našich osobních životech vůbec nemluvíme a za to jsem neskutečně ráda, protože bych se nejspíš rozbrečela nebo vážně nevím. Brian je moc pohledný.
Potom, co dojdeme ke škole, kde jsme mimochodem prošvihli angličtinu, se rozloučíme.

,,Snad se brzo uvidíme, Noemi.'' Usměje se na mě a pohladí mě na pravé tváři, kde mi asi před hodinou utíral slzu. Couvnu.

,,Měj se Briane.'' Řeknu. Zamávám. Tvář mi hoří. HOŘÍ. Chce se mi skákat. Utíkám do učebny číslo 429, abych stihla začátek Fyziky a jsem šťastná. Po strašně dlouhé době jsem šťastná a nevím proč.

Děkuju Briane. Děkuju, že jsi mě udělal šťastnou. Jsem šťastná, že nevím, jak jsi to udělal, protože to ještě nikdo nedokázal. Díky.