Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 3. - Navrácený cizinec (3/3)

Slunce zapadlo a vesnice Kaemon se zahalila do tmy, Zazaki pootevřel posuvné dveře ze svého pokoje, které vedly do jídelní místnosti, a prozkoumal situaci.
Jídelní místnost byla osvětlena plápolajícím ohněm, který byl zapálený uprostřed světnice, nad ohněm byl kotlík, ve kterém tiše syčela voda, ohřívala se, ale nevařila. Otcův stín se promítal na fusuma. Dle vrženého stínu spal. Dům byl malý, oba nemohli mít pro sebe celou místnost. Jelikož toho otec moc nenachodil, spal v jídelní místnosti. Takto mu to vyhovovalo.
Zazaki zjistil, že jeho otec tvrdě spí. Bylo to zjevné z jeho hlasitého chrápání, které připomínalo bručení velkého, starého medvěda. To byla jeho příležitost. Vyšel ze svého pokoje a prošel tiše jídelní místností, aby otce nevzbudil. Došel až k vchodovým dveřím, jež potichu otevřel posunutím do strany a jen co se vytratil, opatrně je za sebou zavřel. Venku už nepršelo a ani nebylo vedro, což bylo ideální. 
Dveře se potichu dovřely, jen s tlumeným klapnutím a i to stačilo, aby Zazakiho otec otevřel prudce oči. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal ze spánku, ale během chvíle zjistil, že jeho syn není doma, chopil se berlí a spěchal za svým synem.
Zazaki se nacházel v temné vesnici, všude byla ohromná tma, jen místy byla osvětlena světlem, které procházelo papírovými okny domů. Bohužel světla nebylo moc. Zazaki mermomocí chtěl muže najít, i když nevěděl, kde ho má hledat. Avšak věděl, kde se dá získat spoustu informací. Zamířil k místu, kde je spousta nedoceněných údajů. Vydal se k místnímu hostinci, za doprovodu netušeného a neohrabaného stínu v patách, který se schovával skoro pokaždé za rohem, aby ho Zazaki nespatřil.
V hostinci to i v tuto noční dobu žilo, spoustu hluku, jásotu, smíchu a řevu. A to byl Zazaki stále ještě venku. Než hodlal vstoupit, rozhlédnul se, jestli ho nikdo nesleduje. Nicméně i při té vší pozornosti, si nevšiml svého otce, který ve stínu za rohem pozoroval každý jeho krok.
Zazaki se postavil před dveře a zhluboka se nadechl. Když opět vydechl, tak teprve poté otevřel dveře. Udělal krok dovnitř a v tu chvíli jako by se život v hospodě zastavil.
Hospůdka byla celá ze dřeva, vymalovaná světle žlutou barvou. Mínil bych, že to byla bílá, ale vlivem kouře, který se ustálil ve vzduchu, barva zežloutla.
Celou hospodu osvětlovaly svíčky, jež stály na nízkých stolech. Okolo stolů byly válce, o které se mělo opírat. Každý stůl byl oddělený papírovou plentou, pro zachování soukromí.
Muži, kteří se v daný okamžik zrovna prali, přestali a sledovali Zazakiho. Ten, který chtěl udeřit pěstí, zůstal jako socha s napřaženou paží a druhou držel za klopu košile svou “oběť“. Ten byl jako hadrová panenka, se zavřenýma očima, aby tu ránu raději ani neviděl. Někteří muži se vyklonili zpoza plent a pronikavými zraky sledovali Zazakiho stojícího mezi dveřmi. Někteří zase hltali saké, a když se tam objevil on, polili si vousy. Hostinský, který kouskem hadru, co připomínal utěrku na nádobí, utíral kalíšek na čaj. Rázem přestal a zaměřil svůj pohled na nově příchozího hosta a stejně jako zbytek hospody ho sledoval.
Zazaki znejistěl, když se na něho všichni dívali. Byl z toho celý nesvůj, aby taky ne, když ho všichni propichovali pohledy. On se tím však nedal zastrašit, měl svůj cíl a za tím si také šel. Zavřel za sebou dveře a procházel mezi lidmi, přičemž něco hledal a neodbytné pohledy ho neustále sledovaly.
„Hledáte něco?“ Zeptal se hostinský. „No já… víte… hledám…“ „Vy jste přeci mladý pan Gyuhi,“ ujišťoval se hostinský. „Ano to jsem,“ jen jak tato slova od Zazakiho dozněla, v putyce opět začal život. Zněly rány facek a pěstí, smích, diskuze, nadávky, rozepře, ale také opilecké monology o ničem.
Zazaki kličkoval mezi stoly, uhýbal potyčkám a motajícím se opilcům, k tomu všemu hledal někoho, kdo by mu mohl pomoc najít muže, kterého dnes potkal u studny. Ale kdo by o tom cizinci mohl něco vědět? Z čista jasna ho někdo strhnul za plentu a posadil ke stolu. Zazaki se ocitl v kóji ohraničené třemi stěnami, přesněji dřevěnými, papírovými přepážkami, který zamezovaly zvědavým lidem vidět, co se u stolů odehrává. Přesto to byl takový temný kout, z kterého Zazaki dostal strach. Spíše z té osoby, protože kóje byla tmavá a nedoléhalo sem světlo. A on nevěděl, kdo naproti němu sedí, ani mu neviděl do obličeje. Už vůbec nevěděl, zdali je to muž či žena. Před mužem se rozhořel malý plamínek na kusu třísky, kterou si zapálil tabák v dýmce a následovně i svíčku, která se nacházela na stole. Její knot se tyčil do výšky a postupně celý pohltil drobný plamínek. Když už na muže dolehlo světlo svíčky nebo hořícího tabáku, osvětlilo mu pusu a maximálně nos, protože měl hlavu krytou kapucí pláště, takže mu nebylo vidět pořádně do tváře. Zazaki neměl šanci zjistit, kdo ta osoba je.
„Nejsi moc mladý na to, abys po večerech chodil po putykách,“ ptal se ho muž a popotáhl si z dýmky, chvíli na to vydechl oblak kouře Zazakimu do tváře, který mlčel jako hrob. Chraplavý hlas mu byl odněkud povědomý a myslel si, že ho zná, ale na druhou stranu si tím nebyl zcela jistý. Neznámý muž mu položil jinou otázku: „Když ti prozradím své jméno, budeš poté se mnou mluvit?“ Zazaki ani nedutal, ale i tak se mu ta záhadná osoba představila: „Jmenuji se…“ Osoba si potáhla z dýmky a s výdechem dopověděla větu: „… Aritur a jsem místní vůdce rebelů, kteří žijí v okolních lesích, denně se k nám přidává spousta vesničanů, ale taky měšťanů. Všechny je trénujeme specifickým způsobem s určitým zaměřením. Vedeme odboj proti Šógunovi. Určitě tě zajímá, co dělám tady? Pokouším se zde naverbovat lidi. Jsi sice mladý, ale pokud udržíš zbraň, můžeš se přidat k nám. Stačí jen, když mi řekneš své jméno.“
Takže to byl on, ten chlapík od studny, kterého tam Zazaki dnes viděl. Aritur si postupně získával chlapcovu důvěru, a proto mu své jméno řekl: „Jmenuji se Zazaki. Přidám se k vám, chci bojovat za svou zemi, ale potřebuji také, abyste mi zaplatili. Mám jedno břímě, musím totiž živit svého otce, který se vrátil z války bez nohy. Nemohu ho tu jen tak nechat.“
Aritur se zašklebil, až se mu na čele objevily vrásky a koutkem pusy si párkrát popotáhl z dýmky. Kouř vypustil druhým koutkem a nosem zároveň: „Víš, my jsme bojovníci za svobodu, nemám u sebe mnoho peněz. Budeš mít pravidelnou stravu a žold. Nicméně zálohu ti dát nemohu. Kořist, kterou získáme, je v podstatě všech, ale mám nápad. Můžeš si jednou týdně vzít o něco větší díl kořisti, která bude pro tvého otce nezbytně nutná a dát mu ji.“ „Dobrá, tak na to si plácneme,“ byla to nabídka, která se jen těžko odmítá.
Zazaki teď bude mít vše, co kdy chtěl a ještě má právo na kořist, všechno bylo dokonalé, až do doby, než se otevřely dveře a v nich stál muž. Verbíř, který kdysi odvedl Zazakiho otce do boje. Samotný Zazaki ho poznal hned, nikdy nezapomene na ty jeho hrubé rysy ve tváři. Vyklonil se zpoza plenty a jen co ho spatřil, okamžitě se schoval zpět a řekl Ariturovi: „To je verbíř!“ „A tam kde jsou verbíři, jsou i vojáci, to není dobrý!“ Aritur opatrně nahlédl a muže ihned poznal: „A ne, to je Lich, jak mě tu mohl najít? Je to lhář a zrádce. Byl také v odboji, ale chytli ho a mučili. Nevydržel to a tak jim nabídl své služby. Teď bojuje na jejich straně proti odboji. Musíme pryč!“
Lich vešel do tiché, klidné a spořádané hospody. Svým přísným pohledem si prohlížel jednoho štamgastu po druhém. Hned po Lichovi se do hostince nahrnuli vojáci a začali mužům strhávat kapuce a pozorně si prohlíželi jejich tváře.
To je špatné, pomyslel si Aritur, ale hned poté dostal nápad: „Jak to myslíte, že došlo rýžové víno,“ zvolal na celou hospodu změněným, hlubokým hlasem. Návštěvníky krčmy zachvátila panika a oni se začali mezi sebou prát o saké. A také se přeli a napadali hostinského, jak je vůbec možné, že došlo víno. Ti více opilí, napadli i vojáky, což způsobilo rozruch. Tento moment byl pro útěk jako stvořený, proto ho také Zazaki s Ariturem využili ve svůj prospěch. Uprchli zadním vchodem, který se používal pro zásobování a vstup do sklepení. Oba vyběhli a narazili na muže, který se opíral o berle, netrvalo dlouho a Zazaki zjistil, že je to jeho otec. Chlapec se divil a nevěřícně na něj hleděl. Než se však stačil nadát, vlekl ho Aritur pryč se slovy: „Musíme jít!“
Ani otec, ba ani syn nic nezmohli. Uplynulo pár vteřin a zadním vchodem vyběhli vojáci, které chtěl otec zdržet, ale ti ho nelítostně srazili na zem. Naštěstí ti dva byli už v lese, kam smutně hleděl opuštěný otec, ležící na zemi, poslouchaje křik vojáků. Cítil se zhrzeně, že navzdory jeho zákazu ho jeho syn neposlechl a takhle ho tu zanechal.

Vážení a milí čtenáři, máme tu poslední část třetí kapitoly. Tak doufám, že se Vám dosavadní kapitoly líbily a že se již těšíte na další. Hlasujte komentujte :) To potěší. U příštího příspěvku "napísanou".