Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 7. - Obtížné dospívání (2/2)

Druhou sférou pořádkové služby byly tzv. Došin, jenž se skládaly z okappiki, což byly jednotky, které tvořily celek Došinu. Nejen, že jejich pravomoci byly o mnoho větší, ale také jejich výcvik i vybavení byly mnohem lepší. Nemluvě o tom, že to byli vojáci, kteří měli dohlížet na dodržování zákona. Jejich úkolem bylo kontrolovat lidi, jestli nepáchají nějaké zločiny proti lidskosti, třebaže nekradou, nezabíjí anebo neprovádí jiné trestné aktivity. Pokud ne, byli oprávněni tyto zločiny patřičně vyšetřit a viníka nadále potrestat. Tudíž pořádková hlídka.
Třeba takové opilecké koňské závody. Jeden z mála přestupků, který řešili Joriki, oproti tomu taková vražda, tu si prošetřil Došin. Cizoložství se také trestalo. A to smrtí nevěrníka. Jak Joriki, tak Došin měli oprávnění jej řešit. Ale nebudu to zde více rozvádět. Jistě jste pochopili, že jedno odvětví pořádkové služby bylo méně mocné, než to druhé. Shodou okolností se Zazaki nacházel v jednotkách Došinu, kteří měli spadeno na onoho překupníka. V doprovodu jednotek okappiki, které tvořili muži i ženy. Oděni v lehké, většinou kožené, zbroji. Bylo to z toho důvodu, aby se mohli rychle pohybovat, většinou museli někoho pronásledovat, takže potřebovali být rychlí a hbití. Na hlavě měli usazenou ocelovou helmu s chráničem nosu a koženou nákrčníkovou zástěru. Její funkce byla jasná, chránit krk. Přilbu zdobila většinou nějaká oháňka různých barev. Vycházela ze samé špičky helmy a vedla klidně až do půli zad. Nejčastější barvy byly černá a bílá, nebo jiné světlé odstíny.
Do jejich standardního vybavení patřila zbraň, kterou se pořádková hlídka vyznačovala. A cože to bylo? Přeci takzvaná djutte, což byl malý jednoruční obušek. Díky němu lidé poznali, že se jedná o pořádkovou hlídku.
Djutte byla vždy kovová, i když ve výjimečných případech byla ze dřeva a pouze pokovaná. Její specifičnost byla v tom, že na jedné straně měla vidlicovitý výrůstek, který nejen, že chránil ruku, ale také sloužil k zachycení, nebo vypáčení zbraně.
Okappiki také disponovali mečem, který používali jen zřídka. Byl určen pro stav nouze. Čímž byla třeba soupeřova přesila. Nicméně jeden z donucovacích prostředků nosili stále při ruce a tím byla Sasumata – vidlicovité kopí s koncovkou do písmene U. Sloužilo hlavně ke kontrole, podezřelého, obviněného či obžalovaného. Po zpacifikování mohli v klidu zatýkat, což se dostáváme k dalšímu vybavení a to byla pouta. Pořádková služba prosperovala nejmodernějším vybavením, které bylo závislé na situaci, mnohdy mohlo dojít i k použití granátů, služebních psů, nebo také štítů, z kterých vytvořila jednotka štítovou hradbu. Pořádková služba měla povolené používat i luky s tupými šípy, jež místo hrotu měli tvrdou masivní kouli, která mohla při dobrém zásahu lumpa i omráčit.
Členové s vyšší hodností měli to privilegium jezdit na koni.
Kuraki se otočila za křikem a spatřila Owarijskou pořádkovou službu. Konkrétně pět jednotek okappiky, hnaly se k překupníkovi. Ten bohužel nevěděl, jak má reagovat. Zdali má utíkat, nebo se Došinu vzdát. A než stačil cokoliv udělat, byl sražen k zemi a hlavu mu do hlíny přišpendlila Sasumata.
Kuraki z toho všeho byla tak frustrovaná, až na ní šly mdloby a jí se z toho podlomila kolena. Padla na zadek a ohnutá kolena, lýtka podél stehen. Podívala se na svého malého syna, jeho zmatená očka jí nedovolovala propuknout v pláč. Doufala, že najde alespoň trochu podpory u svého manžela, ale ten vyhlížel velice přísně. Jediné čeho se dočkala, byl pouze letmý pohled koutkem oka. Poměrnou část zájmu na sebe strhával překupník, který se křečovitě a zoufale potýkal s kovovou obručí okolo krku. Zazaki zvučným hlasem vydal rozkaz: „Pusť ten pytel!“
Překupník očividně chtěl spolupracovat a nehodlal dělat žádné problémy. Pustil pytel, který Zazaki jemně odkopnul mimo dosah. Jen co se trochu odkutálel, vysypal se. Bystrý pohled na věci stačil Zazakimu k tomu, aby věděl, o jaké zboží se jedná. Beze slov se sehnul k překupníkovi a nasadil mu pouta. Jen co pouta cvakla, Kuraki se zmocnil strach. Pomalounku jí prostoupil celým tělem, jako mrazivý závan.
Nenamočila se do něčeho? Nebo je snad obchodování s překupníkem trestné? Je snad zboží kradené? Anebo je ten muž, co si říká “Překupník“ nějaký násilník?
Ani zdaleka netušila, co tak strašného ten muž provedl a už vůbec neměla ponětí, zdali neporušila něco ona. Vzhlédla ke svému manželovi, který se tyčil do výšky nad ní a shlížel přísným pohledem. Neřekl ani slovo, spíše se choval, jako kdyby tam ani nebyla. Pouze přejížděl pohledem přes jednotky okappiky. Ty se shromáždily okolo překupníka a pečlivě sledovaly Zazakiho, který vydal rozkaz: „Odveďte mi toho pašeráka z očí!“ Tři muži se na rozkaz chopili překupníka a odváděli jej v doprovodu jedné ženy, která byla čtvrtým členem Došinu.
„Ty ne, Aiko!“ zazněl další rozkaz od velitele.
Aiko byla mladá dívka s černými vlasy a hnědýma očima. V tváři měla typické japonské rysy.  Byla to drobounká a něžná dívenka. Nebo alespoň tak na první pohled působila. Vzhledem k tomu, že sloužila u Došinu, tak vzhled nejspíš klamal. Na sobě měla Owarijský mundúr, charakteristický pro pořádkovou službu.
Jediný, kdo teď zůstal s Kuraki, byl Zazaki a Aiko. Zazaki stál vznešeně a s kamenným výrazem, ani nekoukal na Kuraki, jako by se na ni zlobil. Hleděl někam do dáli a zarputile mlčel. Kuraki nesnesla to dlouhé a hrobové ticho, které narušoval jen zpěv ptáků, vítr od moře a šelest listů. „No tak, řekneš už něco?“ ptala se Kuraki.
Zazaki zaměřil své zraky na Kuraki a jediné co řekl, bylo: „Jak je maličkému?“ Kuraki shlédla na Yoa, odhrnula kousek dečky, pod kterou byl schovaný, a pohlédla mu do oček, která na ní rudě zářila. Se smutným a provinilým výrazem pohlédla na Zazakiho s odpovědí na rtech: „Je v pořádku,“ ujistila ho. Avšak v druhém momentě se jej vyptávala: „Co se děje? Co se stalo Zazaki? No tak řekne mi někdo, o co tu jde?“ Zoufale pohlédla na Aiko, doufajíc, že jí něco vysvětlí, nicméně ta pouze pokrčila rameny a nedokázala jí odpovědět. Zazaki svou ženu rázně utnul v jejím zoufalém pátrání po odpovědi: „Na nic už se neptej a běž raději domů!“
Kuraki stále seděla na zemi a zmateně vzhlížela na Zazakiho, ve kterém nyní nepoznávala svého muže. „Kdo je tenhle muž?“ ptala se sama sebe a viděla pouze muže pořádkové hlídky, který kdysi byl samurajem.
„Aiko, pomozte té ženě vstát!“ Aiko okamžitě uposlechla rozkaz, neboť Zazaki byl jejím nadřízeným.
Pohotově se k ní vrhla na pomoc s chlácholivými slovy na rtech. Uklidňovala Kuraki tak, aby to její manžel neslyšel. Ponížená Kuraki se Aiko přidržovala jednou rukou, druhou objímala své dítě a mezitím potajmu jedním okem sledovala Zazakiho. Ten přerývavě až sípavě funěl nosem a vyhlížel kamsi do dáli.
Obě dvě ženy přišly na Zazakiho úroveň. Ani trochu se nepohnul a pouze rozkázal: „ Doprovoďte tuhle ženu domů.“ Aiko cukla s její rukou a vykročila rázným krokem, přičemž za ní Kuraki jen vlála s nechápavým výrazem, který patřil Zazakimu.
Jen co se obě ženy ztratily z jeho dohledu, sehnul se k zemi, kde ležel pytel se zbožím, které Kuraki nakoupila od překupníka. Zazaki roztáhl pytel a nahlédl dovnitř. Byla tam spousta věcí, vypadaly opravdu hezky a některé z nich velice chutně. Ovšem vše, co bylo v pytli, je „Černé zboží“. 
Zazaki by si i nákup odnesl rád domů, ale nemohl. „Kuraki co si to provedla? Jak ses mohla zaplést s takovým člověkem, který ti prodal veškeré kradené zboží?“
O pár hodin později přišel zdrcený Zazaki domů, otevřel dveře a vešel domů, ale svou manželku v domě nenašel. Byl zmatený a tak otevřel dveře do zahrady, kde svou ženu našel pracovat na zahradě a svého syna sedícího nedaleko ní.
„Jsem doma,“ zvolal, nicméně jeho manželka se nenamáhala ani otočit. Vykročil blíž a tutéž větu zopakoval. Stále ta samá reakce, žádná. Když byl až u Kuraki, položil ji ruku na rameno, ale ta se pouze po jeho ruce ohnala s křikem a slzami v očích. Pohotově vstala, otočila se k Zazakimu zády a spočinula s tváří v dlaních. Zazaki byl zmatený, jeho výraz vše prozrazoval. „Děje se něco?“ Nicméně odpovědi se nedočkal, ozývalo se od ní pouze hlasité vzlykání. Když se mu nedostávalo odpovědi, zatvrdil se a rozhněval na svou ženu: „Nechápu, proč brečíš, já jsem ten, kdo se tady může zlobit.“
Zatímco Zazaki vylétl na Kuraki, malý Yo všemu přihlížel. Když jeho matka začala plakat, zpozorněl a začal sledovat situaci. Jen co Zazaki na jeho matku vykřikl, lekl se a do srdce se mu vedral strach, který ho sužoval. Yo neměl tolik rozumu, aby situaci pochopil, a proto pouze pozoroval situaci a pomalu se dával do breku.
Jen co Zazaki vykřikl na Kuraki, tak přestala plakat a otočila se k němu: „Jak se vůbec opovažuješ na mě křičet? Ty jeden sobeckej, egojistickej a nadutej pitomče!“ „Co? Co prosím? Jak mě to nazýváš?“ zuřil pomalu Zazaki, taková jména od Kuraki v životě neslyšel. „To se za mě stydíš? Nebo co? Když mi neumíš ani říct jménem. Děláš, jako bych neexistovala.“ „Dělám to proto, abych vás chránil. Jsem vojákem Owarijské armády, nezapomínej na to! Nejsem pouze městskou stráží!“ „Ale vždyť já jsem taky vojákem Owarijské armády.“ „Možná, kdybys mi neudělala takovou ostudu, tak bych se za tebe nemusel stydět, myslím, že domů nosím dost peněz, abychom si mohli dovolit věci od poctivých obchodníků a nekupovali kradené zboží od překupníků a pirátů!“ „Jak jsem mohla vědět, že to zboží bylo kradené…“ dále už nepokračovala, protože Yo začal plakat a křičet tak, že přehlušil i jejich hádku.
Kuraki k němu spěšně přiklekla a vzala ho do náruče. Chtěla ho utěšit v náručí. Yo ovšem plakat nepřestával a k tomu všemu se dělo ještě něco prapodivného. Kuraki sykla bolestí a položila svého syna opatrně, ale rychle na zem. Tráva v jeho okolí usychala a černala, jako kdyby jí slunce spálilo. Kuraki byla na hrudi, krku a tváři rudá, přesně v místech, kam si přitiskla Yoa. Jako by se opařila horkou vodou. „Co se děje?“ ptal se zmateně Zazaki. Kuraki se držela na spálených místech a odvětila: „Nevím, je strašně horký, až vařící.“ „Možná se mu nelíbí, že se hádáme.“
Zazaki vytáhl pytel s nakoupeným zbožím a předal ho své ženě se slovy: „Nezlobím se. Jen si příště dej pozor, od koho nakupuješ. Ten muž byl pirát.“ Potom ji opatrně objal, aby se jí nedotkl na místech, kde byla spálená, ale i tak při objetí zaskučela. A na důkaz lásky jí políbil. V tu chvíli se Yo uklidnil a přestal plakat. Když to Zazaki zjistil, sebral ho ze země a vzal do společného objetí. Už měl svou správnou tělesnou teplotu. Kuraki si přitáhla svého muže a stejně tak jako svého syna, ho políbila.

Opět jsme tu měli trošku kratší kapitolu a tak se nám vešla do dvou částí, i když byla kratší, doufám, že se Vám líbila. I kdyby ne, nevadí, pište komentáře, ať vím, co se líbí i nelíbí. Děkuji, že pilně čtěte. U další části "napísanou".