Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 8. - Murag (1/1)

Murag:

Přibližně o dva roky později...
Bylo zrovna brzké ráno. Kuraki seděla na terase a užívala si prvních slunečních paprsků, které nabíraly na síle. Z konvice si lila kávu do Choko šálku. Bylo to takové ráno s nádechem ticha, kdy se probudíte brzo a všichni doma ještě spí, a jste potichu, abyste nikoho nezbudili. Takový ten pocit zodpovědnosti a zároveň hrdosti, že jste první, kdo je vzhůru.
Než se Kuraki napila ze šálku kávy, z kterého stoupala pára, jemně přičichla k její vůni a spokojeně si povzdechla. Usrkla a rozhlédla se po okolí. Na obzoru, nad lesem pomalu vycházelo slunce, bylo však ještě nízko, takže oblohu barvilo do ruda. I když ještě nemělo moc síly, jemně ji hřálo na obličeji.
Jen co sluneční paprsky dolehly na trávu před domem, rozzářila se v ní ranní rosa.
Pod velkým stromem, uprostřed zahrady, si hrál Yo. V ruce třímal své dřevěné hračky, s kterými mával ve vzduchu a při tom všem vydával různé zvuky. Vše završil, když dřevěného vojáka zarazil hluboko do své uslintané pusy.
Kuraki s úsměvem sledovala svého syna jako ostříž, i tehdy, kdy si na svůj krajíc chleba mazala silnou vrstvu kravského tvarohu s medem.
Uběhla malá chvilka a posuvné dveře se otevřely, v nich spočinul polonahý, rozespalý Zazaki s obnaženým hrudníkem. Zívl si, zkontroloval Yoa a přistoupil zezadu ke Kuraki, políbil jí na tvář a naznačil, že jí chce políbit ještě na rty. Když Kuraki našpulila pusu, ukousnul si pořádný kus krajíce, tak, že jeho milé skoro nic nezbylo. Poté co vyjeveně otevřela ústa, políbil jí s plnou pusou. Netrvalo dlouho a situace se uklidnila, až do chvíle, než si Kuraki začala mazat další chléb. „Neměla bys papat tolik toho medu, jinak budeš mít bříško, jako když jsi čekala Yoa." Kuraki se zhrozila, jak to, že vůbec může takovou větu vypustit z pusy. „Když mě to chutná," ohradila se. Poté už raději nic neříkal a jen přikývl. Náhle zpozorněl. Jeho zraky se upřely směrem, kde byl jejich syn.
Dělo se něco neskutečného, malý Yo si hrál s jednou dřevěnou postavičkou, když tu v jeho rukou vzplanula, během několika sekund se proměnila v prach. A během několika dalších vteřin Yoovy ručky též vzplály stejným plamenem. Zazaki a Kuraki zahodili vše, co měli v rukou a ihned uháněli ke svému dítěti. Byli v půli cesty, když malý Yo nevydržel v sedu a opřel se svýma rukama o zem. Vypadalo to, jako že oheň z jeho rukou přešel do země a na té se vytvořil kruh. Při letmém pohledu se to jevilo jako kruh, ale pouhý kruh to nebyl. Byla to podobizna.
Ovšem popsat jí bude těžší, vypadala asi takto: Byla to býčí hlava s rysy lidské lebky. Jevila se tak, jako by jí někdo odřízl lidský nos až u kořene, též brada chyběla. Oči žhnuly plamenem a z pusy jí vyčnívaly dva ostré špičáky. Z čela rašily dva velké a mohutné rohy, které rostly směrem pod býčí bradu, tam končily. Ovšem na téhle hlavě nebyly pouze dva rohy, z hlavy vyrůstaly čtyři. Zbylé dva rostly směrem nahoru, stočené od sebe.
Země se otřásla tak, že Zazaki a Kuraki neudrželi rovnováhu a zhroutili se na zem. Následně se zvedl prach, který znemožnil viditelnost. Zazaki si mnul oči, když mu do nich vnikaly drobné částečky špíny. Kuraki byla zcela oslepená a raději držela oči zavřené, přitisknutá na zemi. Zatímco její muž se pokoušel prokouknout oslepující dým, protože ho něco strašně fascinovalo. Uvnitř, kdesi v tom dýmu, něco zářilo a žhnulo. Na své kůži pociťoval teplo, takové hřejivé teplo, které vydává oheň.
Jen co se prach usadil, nahradila ho teplá pára a kouř. Ale kouř a pára už ty dva neoslepovaly a jim se naskytl děsuplný pohled. Jediné co ze sebe vysoukali, bylo: „Dračí bože!"
Nad malým batoletem stál rozkročený obr, který byl vysoký jako strážná věž. Tedy přibližně dvacet pět metrů. Ale ne ledajaký obr, tomuhle obrovi v žilách místo krve proudila láva, jeho kostra nebyla z kostí, ale z diamantů a místo kůže měl lávové horniny. Nejvíce se podobal obřímu Minotaurovi. Hlavu měl sklopenou k zemi a zhluboka dýchal, až mu sršela pára z nosních býčích dírek.
Když pomalu zvedal hlavu, oba rodiče znervózněli, strach je pomalu zaplavoval. Vidění se jim mlžilo, tepny jim pulzovaly, dýchání zrychlilo a chřípí nosu se roztahovalo a zase stahovalo.
Když obr zvedl svou tvář, bylo zřejmé, že je identická s tou podobiznou, která se objevila na zemi. Pouze s drobnými rozdíly. Z původní podobizny nešlo poznat, že tento obří démon, má celou svou hlavu pokrytou lávovou horninou a u krku začínaly růst černé žíně, které končily v půli zad. Obr stál na dvou svalnatých nohách, které neměly chodidla, ale masivní kopyta. Měnila vše, na co šlápla, v popel. Dvě masivní a svaly oplývající ruce zakončovaly pařáty. Na zádech přecházející v lopatky, z lopatek vyrůstala uhelnatá, černá a blanitá křídla. Měla v sobě pár děr, ale myslím si, že mu nebránila v letu. A poslední co stálo za zmínku, byl jeho ostnatý ocas, který prodlužoval páteř. Celý obr byl černý, jen místy měl lávové zbarvení.
„Myslíš si Zazaki, že je to..." Kuraki nedopověděla větu a její milý jí dokončil za ní: „Jistě, je to on, Murag!"
Murag, dar od Dračího boha, Yoovi. Aby se bůh ujistil, že zvláštní dítě, křížené vzájemně znepřátelenými klany, bude čekat dlouhý život, obdařil ho strážným duchem, nebo strážným démonem, říkejte mu, jak chcete. Byl tu, aby svého svěřence chránil.
„Není možný, aby ve dvou letech zvládl prolomit starcovo kouzlo, které mělo omezit tuhle sílu," děsil se Zazaki, ale Kuraki mu oponovala: „Jak vidíš, tak je."

Tak vážení a milí čtenáři, máme tu další den a já přidávám další krátkou kapitolku, která je jedna samotná část. V ní se setkáte s jednou mytologickou bytostí, která je velmi mocná. Doufám, že se Vám bude líbit. Pokud ano, zanechte mi tu svůj hlas, či komentář. A u dalších částí "napísanou".