Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 5. - Tajemný ninja (2/6)

Stačilo jen pár malých chvil, aby poslední mužík pochopil, že má prchat. A také by ho nechal utéct, kdyby neudělal svou osudovou chybu. A to, že se zastavil, aby po něm hodil své kopí. Zazaki stál klidně na místě a sledoval, jak se obloukem k němu kopí blíží. Jen o pouhých pár milimetrů uhnul hlavou do strany. Avšak jemně poznamenalo jeho přilbici s drobným kovovým břinknutím. Jen co prosvištělo vedle Zazakiho, zabodlo se za ním do země. Uchopil katanu do druhé ruky, sehnul se k zemi a sebral z ní nůž. Držíc jej za rukojeť, ho vyhodil do vzduchu, tak aby ho při dopadu chytil za čepel. A zároveň si vyzkoušel jeho vyvážení. Jen co tohle bandita spatřil, dal se znovu na útěk. Zazaki se napřáhl s nožem za hlavou a mrštil ho. Nůž se ve vzduchu točil a svištěl. Na svém konci se ale nezapíchnul do bandity, protože ho nezasáhl špičkou čepele, naneštěstí rukojetí. I tak to byla taková rána, která lapku poslala k zemi.
Zazaki přešel do rychlé chůze. Během prvního kroku useknul hlavu křičícímu banditovi s pahýlem. Během dalších kroků, prudkým švihem od těla zbavil čepel svého meče přebytečné krve, ale i tak byla téměř celá červená. Nakonec doběhl k lapkovi, co ležel obličejem k zemi. Chtěl ho otočit tváří k sobě. Ale bandita nebyl v bezvědomí. Třímal v rukou nůž. Nůž, který po něm Zazaki hodil. Nyní se však tento nůž zabořil jemu do nohy. Bolest ho donutila jít do pokleku. Jakmile se mu začala podlamovat kolena, pevně sevřel svou katanu. Její špičku namířil na banditu. A jak klesal, zabořila se hluboko do útrob banditova břicha. Zazakiho výraz vyjadřoval bolest, kterou mu působila dýka zabodnutá v noze, ale zároveň v jeho tváři bylo možné vidět pocit zadostiučinění.
Bylo po boji. Bandita byl mrtvý. A Zazaki si vytáhl nůž z nohy. Odkulhal se k své sošce zabalené v látce, chystaje se jí zvednout. Nicméně když byl u ní, padl na kolena se zoufalým výrazem v tváři. Nevěřícně se s chvějícím pohledem podíval na své zakrvácené rukavice. Ruce v nich se mu třásly. Člověk by si myslel, že to bylo všechno tím adrenalinem, ale vzhledem k bolesti, která se mu pomalu dostavovala do rány po noži, očividně pomalu vyprchával z jeho těla. Tohle tedy nebyla ta pravá příčina.
Srdce v hrudi bušilo jako o život. Připadalo mu, jako by chtělo vyskočit z hrudníku. Nemluvě o tom pocitu, který měl v krku. Podobný pocit zažil, když si ukousl moc velký kousek vařeného bramboru a pokusil se ho celý spolknout. Brambor mu uvízl v krku a nešel nahoru ani dolů. Takový to byl pocit.
Oči se mu zalily slzami a chvěly se jako lístky ve větru. Pomalu si začal uvědomovat, že se z něho stal vrah. Hbitě si serval přilbu z hlavy a zahodil ji. Vzlykaje, narazil svým čelem o zem. Co to do něho vjelo? Takový nebyl. Anebo ano? Možná kdysi zabil jen pár vojáků ve válce. Ovšem tam šlo o přežití. Musel a zrovna ho to dvakrát netěšilo. Jenomže tady to zabíjení ho bavilo. Vyloženě se vyžíval v tom, že rozhoduje nad jejich životem a smrtí. Chtěl je zabít. Chtěl cítit tu moc. Chtěl být poslem smrti.
Byl si tak ohromně jistý svou silou a tím, že nad nimi vyhraje, že si nechtěl nechat ujít tu šanci někoho usmrtit. Stačilo, kdyby jim dal tu sošku a oni by mohli žít. Anebo ne? Dal by jim sošku a oni by zjistili, že je bezcenná a přesto by ho zabili? To už se ovšem nedozvíme.  
Všechna ta krvežíznivost a touha po boji, ba i ty bojové postoje byly jistě tím kousnutím. Co mu to Karag udělal?
Zazaki zdvihl hlavu a vykřikl, jako by to chtěl dát za vinu jemu: „Cos mi to udělal!?“ A hned v tom okamžiku si uvědomil, neboť se podíval na poničený nátepník. V něm byly obří díry po zubech, nicméně ruka pod ním byla nedotčená. Jak to bylo možné? Vždyť cítil, jak ho kousl. To bylo ono, Karag mu nechtěl ublížit. Komu to vlastně říkám? Tyto myšlenky se honily Zazakimu v hlavě. Vždyť ten ustrašený chudák ještě předtím vším utekl. Že by byl Karag takový srab? Anebo se jen opravdu bál svého nového pána? To bylo možné, teď se Zazaki bál i sám sebe, tak proč ne? Navzdory tomu se mu to nějak nezdálo. Měl bych ho najít, než se něco stane, řekl si pro sebe.
Chopil se sošky a helmy, kterou zahodil. Pajdavým krokem se vydal směrem, kde viděl vlka naposledy.
„Karagu,“ ozývalo se lesem. Tyto výkřiky plašily veškeré ptactvo i zvěř v okolí, ovšem nezdálo se, že by je jmenovaný slyšel.
Opravdu se ho snažil najít, ale rána na noze ho oslabovala. Díky ní se taky rychleji unavoval. Oproti tomu se ale tak snadno nevzdal, pokusil se ještě několikrát na Karaga zavolat. Až asi po desátém pokusu ho trklo. No ovšem, vždyť on mi nerozumí, pomyslel si a okamžitě změnil přístup: „Karag, bera dures?“)*
Jak to, že Zazaki z ničeho nic ovládá Vlčinu. Vysvětlení bylo prosté. Díky vlkovu kousnutí se dokázal naučit bojové pohyby Vlčího národa, též i jejich jazyk. Nejen svou velikostí Karag potvrzuje, že je mytologickým vlkem, ale i svými schopnostmi. Takže to kousnutí je jakýmsi druhem propojení se svým pánem. Ano, je to zvláštní, ale tak tomu je. Nikdy nechtěl svému pánovi ublížit, ba naopak pomoct. Ukázal mu vlčí kulturu, způsoby boje i jejich řeč ho naučil. Vlčí řeč neboli Vlčina byla velice zvláštní v tom, že se jím Vlčí národ dorozumíval nejen mezi sebou, ale i s vlky. Dokonce i některá jiná zvířata jí rozuměla - kupříkladu koně jí velice dobře rozuměli.
Zazaki se s Vlčinou setkal již jednou, a to na bojišti, kde mu byl Karag svěřen. Do té doby ovšem nikdy.
Po chvíli chození po lese se zraněnou nohou, si musel Zazaki odpočinout. Padl na zadek a vydýchával se. Rána mu krvácela a čím dál tím více byla bolestivější. Při pohledu na ní se Zazaki mírně zhrozil. Nevypadala zrovna moc vábně. Nebylo by moudré tu ránu nechat neošetřenou. Musel si jí alespoň obvázat, když už nic jiného. Vzal svou sošku zabalenou do látky. Tu ze sošky odmotal a onou látkou si obvázal ránu. Pořádně ji stáhnul. To by mělo krvácení zastavit, pomyslel si. Nicméně nebyl čas na lenošení. Seč nerad, ale musel vstát a pokračovat: „Hure dures forvi ?“)*Karagu, kde jsi?)** Kam jsi zmizel?
I když se snažil sebevíc, neviděl žádný náznak odpovědi, či Karagova návratu.
„Bera uru lyfre?“ ‚Kde se schováváš?‘
Zazaki se odmítal vzdát, a proto i na úkor svého zdraví neúnavně hledal. „Saera uru!“ ‚Ukaž se!‘
Už byla skoro tma. Nemělo smysl hledat dál. Stačilo, že se ztratil Karag, kdyby se ztratil ještě on, tak by tím nikomu nepomohl. Ve tmě by neviděl samotného vlka, natož nějaké stopy. Rozhodl se, že se utáboří a při rozednění bude pokračovat.
Nanosil si nějaké dřevo, alespoň na drobný oheň. Pomocí křesadla, suché trávy a drobného klestu si rozdělal ohýnek. Jakmile oheň zapraskal, posadil se k němu. Položil se na nejměkčí kus země, kterou našel. Z hlavy sejmul přilbici a projel si rukou své blond vlasy. Bolavou nohu natáhl a zkontroloval cár látky. Na látce se objevila krvavá skvrna, očividně to bylo v pořádku, krev nikterak hodně neprosakovala. V nočním lese se zvuky vyměnily. Už nebylo slyšet zpěv denních ptáků, naopak noční houkání sov. Bzučení much vystřídal pisklavý let otravných komárů. Zazaki přiložil ještě pár polínek, aby kouř odpudil tuhle havěť. Jejich bodance byly nadmíru otravné.
Při vůni hořícího dříví dostal hlad, neboť si to vše spojil s opékáním masa a i jeho prázdný žaludek po chvíli zabědoval. Trocha jídla by přišla vhod, pomyslel si. Aby zapomněl na hlad, vytáhl svůj nedokončený výtvor. V jedné ruce svíral kus nahrubo opracovaného dřeva a do druhé vzal nůž. Dřív, než se pustil do vyřezávání, zavřel oči, aby si vybavil, jak by vlastně ta dřevěná soška měla vypadat. Chvilku pátral ve vzpomínkách a pak si nejspíše vybavil, co chtěl. Z koutku levého, zavřeného oka se mu vyronila slza, která mu stekla po tváři až k čelisti, tam jeho tvář opustila. Jen co chytil tu správnou myšlenku, bez ostychu se pustil do vyřezávání.

Zdravím všechny mé čtenáře :-) Je období Vánoc a tak všem přeji Štastné a Veselé :-) Ať každý dostane co si přeje :-)
Je tu další část a my se dozvídáme jak to bylo se Zazakim :-) Doufám, že se část líbila. Nezapomeňte hlasovat a komentovat. Můžete doporučit i dál. Všem děkuji a u příštího příspěvku "napísanou".