Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 3. - Navrácený cizinec (1/3)

Uplynulo pár let a ze Zazakiho se stal mladý muž, již v tuto dobu mu bylo mu jedenáct, když otec odcházel do války.

Jednoho dne do obchodu přišla malá Teiko ušmudlaná a umouněná od práce na farmě. Řezník a jeho učeň zrovna nasazovali hovězí kýtu na hák. Dívenka přišla, slušně a řádně pozdravila, tím upoutala Chanovu pozornost: „Á dobrý den mladá slečno Teiko. Copak si budete přát?"

„Naše rodina bude hostit lenního pána, otec si žádá maso hodné této příležitosti."

Chan se usmál: „No tak to budeme muset vybrat něco speciálního," řekl a přiklonil se k ní s mrknutím oka.

Řezník se podíval na Zazakiho a poslal ho do skladu, odkud měl přinést nejčerstvější maso. Byla to zvěřina, nejcennější maso, hodilo se k slavnostnímu jídlu, ale to nejdůležitější, co na takovém stole nesmělo chybět, bylo vepřové maso. Hodilo se téměř ke každé chvíli, ale hlavně nesmělo scházet na žádné hostině. Zazaki vyhákl maso z háku, bylo těžké, a i když byl na takovou dřinu zvyklý, dělalo mu problém to maso unést. Konec konců se dopotácel s pořádným kusem masa k pultu, kde jej převzal už jeho mistr. Chan vzal prve zvěřinu, kterou hodil na váhu: „Tak co Teiko bude se tohle masíčko líbit tatínkovi?"

Teiko svou dětskou tvářičkou přikynula, schovaná za pultem, za kterým nebyla skoro vůbec vidět. Váha ukázala okolo sedmi a půl kila, což Chan vyčíslil, co kilo to Jiang - to byla měna na Yadenakawě. Obyvatelé Yadenakawy na Jiang nedají dopustit, avšak když někdo chtěl zaplatit ve zlatě, tak na Jiang rychle zapomněli. Na Yadenakawě se platilo ještě jednou slabší měnou a to byl Jun, setina Jiangu.

Takže Chan uložil cenu sedm Jiangů a padesát Junů. Poté sáhl po půlce prasete, sám s ním měl problém, takže jsme se Zazakimu nemohli divit. To už vážilo o něco víc, váha ukázala čtyřicet tři kilo. Prase bylo ale levnější, kilo vyšlo na sedmdesát pět Junů. Chan vzal do ruky uhel a začal škrábat na papír čísla, která nakonec výsledně ukázala: Třicet dva celých dvacet pět. To číslo ukazovalo cenu prasete třicet dva Jiangů a dvacet pět Junů.

Podíval se na Teiko, která se tvářila nejistě, vypadalo to, že je toho masa moc. Řezník se držel pravidla: Náš zákazník, náš pán. A proto odsekl z prasete půlku. Nyní se na váze ukázalo devatenáct kilo. Chan přepočítal částku. Dvacet jedna celá sedmdesát pět, to byla konečná cena, kterou požadoval řezník po Teiko. Ta měla otcův měšec, ze kterého vytáhla požadovanou částku. Chan byl známý svou spolehlivostí, muselo se mu platit předem, ale vždy objednávku doručil. V pořádku a včas.

Náhle se venku rozezníval velký rozruch. Každý byl zvědavý i malá Teiko, a proto všichni začali vycházet z obchodu a rozhlíželi se, cože se to děje? Někdo to nazýval zázrakem, jiní zase osudem, ale všichni se shodli na tom, že je to štěstí. Muži a kluci i chlapci, kteří kdysi odešli do války, se nyní vraceli. Někteří z nich dezertovali, jiní byli propuštěni a zbytek z nich, byli ranění. Čímž se pro Šóguna země Sagami stávali nepotřebnými. Jako věc, co se rozbije a vy se jí ani nepokusíte opravit, tak ji prostě vyhodíte. To dělal přesně Šógun se svou armádou. Když byli zranění, propustil je a už jim nedal ani Jun.

Ti co se vrátili po svých, kráčeli v císařské zbroji, tyrkysové, až tmavě zelené barvy. Pohledy měly sklopené k zemi jen do doby, než spatřili svou rodinu, poté se hned rozběhli k jejím členům, které láskyplně objali a už nikdy ze svého sevření nechtěli pustit. Ti druzí, kdo byli zranění, na zraněných místech měli místo zbroje obvazy. Někteří z nich si museli pomáhat improvizovanými berlemi, ti kteří zvládli takřka jít po svých, šli za pomoci ostatních vojáků.