Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 4. - Odboj (1/1)

Odboj:
Následujícího rána se Zazaki nacházel někde, kdesi v Kaemonských lesích. Odboj tu měl postavený tábor, který se dal rychle sbalit a přemístit. To z toho důvodu, že rebelové byli neustále někým pronásledováni.
Porozhlédl se kolem sebe a viděl spoustu stanů, které byly vyrobené z kůží a nějaké tkaniny, která bránila provlhnutí. Ve stanech měli rebelové své osobní věci, kterých moc neměli. Na cennosti neměli ani pomyšlení, to byla jen zbytečná přítěž, s kterou se nikdo nechtěl tahat. Jakmile nějakou cennost měli, okamžitě ji zpeněžili a za peníze nakoupili nezbytné potraviny. Takže ani peněz moc neměli. Jediné, co vlastnil asi každý rebel, byla zbroj a zbraň.
Po táboře se stále sem a tam procházeli lidé, někteří dokonce popobíhali, byli jako mravenci v mraveništi. V táboře nejvíce pracovali muži, ale za to u ohně měly největší zastoupení ženy, které připravovaly jídla a staraly se o děti. Všichni měli hezky a spravedlivě práci rozdělenou.
Zazakimu připadalo, jako kdyby byl v táboře chaos, ale první zdání klamalo, protože když se člověk zahleděl pozorně, poznal, že naopak v táboře panuje vynikající organizace. Každý člověk věděl, kam má v danou chvíli jít, co má udělat, čeho je hodně a čeho zase málo, k jakému ohništi se má donést dřevo a mnoho dalších věcí.
Chlapec si pozorně prohlédl tábor a shledal, že tu je spousta zbraní, zbrojí, bitevních koní a muži, jsou jistě vycvičeni k boji, což dokazovalo, že odboj jistě pouze neprovádí sabotáže, ale vede proti Šógunovi svou vlastní válku. Zazaki se domníval, že Aritur tedy vládne silou a taktikou, na diplomacii jistě není.
Po rozkoukání se chlapec procházel po táboře a prohlížel si zdejší život, který panoval v poklidu i přes to, že žili denně ve strachu o své životy. A přes to vše dokázali žít a dokonce i mít rádi, ba i milovat a navzdory tomu všemu být i lidští. V průběhu procházky po táboře, za ním přišel Aritur a shodil si kapuci z hlavy. Takto ho spatřil Zazaki poprvé. Všechny jeho vlasy byly bílé a středně dlouhé – polodlouhé.
„Tak co, chlapče, už ses zabydlel?“ ptal se Aritur. Nicméně ten byl ztrápený a tak neodpověděl přímo: „Přece jen jsem ještě dítě a chybí mi můj otec. Doufám, že se mu nic nestane.“ Aritur byl klidný, vzal mladého Zazakiho kolem ramen a sebejistým hlasem mu vysvětlil: „Toho se bát nemusíš, vojáci jdou po nás, tvému otci nic neudělají.“ Hned byl klidnější, ale dál ho začala trápit myšlenka: „Ariture, myslíš si, že se sem hodím?“ Aritur nepochyboval o Zazakiho potenciálu, byl jeden z mála, co byli pro odboj jako stvoření, nicméně nechtěl jej přecenit: „Zazaki povím ti jednu věc! U odboje chceme jen sebejisté a silné lidi, po všech stránkách! Já nepochybuji o tvé síle, vynalézavosti, disciplinovanosti ani o tvé víře. Ty o sobě pochybuješ a to nesmíš! Věř ve svou věc!“
Ariturova slova se mu vryla do srdce a on o sobě přestal pochybovat, začal si najednou věřit, protože, to co mu řekl, byla pravda a navíc on mu věřil. Aritur byl nyní jeho vůdce, kterého se on rozhodl následovat. Byl něco jako jeho nový otec. Ale svého dosavadního otce nezavrhl, toho také stále nesrovnatelně s Ariturem miloval. Aritur se dal na odchod, po pár krocích se zastavil a zdvihl prst k nebi, na patě se otočil k Zazakimu: „Zítra, brzy z rána bude křest, můžeš to také brát jako přijímání do našich řad, to je na tobě. To co ti chci říct je, že by ses na to měl připravit. Neboj, ráno za tebou ještě přijdu, ale jediné co ti k tomu řeknu je: Pokud to zvládneš, budeš na dobré cestě, stát se Rajajským válečníkem,“ jen co mu to oznámil, pokračoval ve své cestě, musel toho ještě hodně stihnout. Dohlížel na správný chod tábora. Tábor rebelů musel fungovat jako správně promazaný stroj. Když selže jedinec, selžou všichni.
Zazaki měl celý den, aby se dostatečně připravil, popřípadě si promyslel, jak se zítra zachová. Bylo i dosti možné, že to nepřežije, Rajajem se mohl stát jeden z mnoha. Výcvik byl krutý, záleželo na schopnostech, odhodlání a síle jedince, jistě záleželo i na jiných aspektech, ale tyto byly hlavní.
Už od útlého věku se děti z Rajajského kmene tvrdě cvičily, aby je poté přibližně ve dvanáctém roku jejich života nahnali do arény. V aréně se ocitlo tak 6 dětí, mezi které hodili pouze jednu zbraň. Mohl přežít jen ten nejsilnější. Byla také možnost, že do arény nehodili žádnou zbraň a ty děti využily všeho, co měly po ruce, byly schopné třeba protivníkovi rozbít hlavu kamenem. Anebo v neposlední řadě, dostaly zbraň všechny, avšak do arény pustili nějakou šelmu: medvěda, tygra nebo smečku vlků. Jistě bylo to kruté, ale to byl jen první krok Rajajským výcvikem.
Zazakimu se při těchto myšlenkách na Rajajský výcvik sevřel žaludek a rozklepaly kolena, avšak ani koutkem svých úst to na sobě nedal znát. Nechtěl na to myslet a vlastně si uvědomil, že nyní žije v táboře, který vůbec nezná, rozhodl se tedy provést průzkum za poznáním okolí. Tu noc, co ho vedl Aritur, byla tma a nic neviděl, připadalo mu to jako celá věčnost, než se dostali do tábora. Musel být strašně daleko od Kaemonu.
Procházel napříč táborem a přitom ho do nosu bily všelijaké vůně z těch jídel, co vařily ženy. Rýžové knedlíčky, játrové knedlíčky, zeleninové polévky, vývary a mnoho dalších druhů polévek. Také tu pekly nejrůznější bochánky a chleby. Jen co pocítil tu směsici vůní, spustily se mu sliny z pusy a žaludek začal projevovat svůj názor. V tento okamžik, kdy měl hlad, to bylo nelítostné kručení. Kručící žaludek byl natolik hlasitý, že to slyšela i nedaleko stojící žena, jež zrovinka v kotlíku vařila fazolovou polévku. „Chlapče, pojď sem,“ zavolala žena na Zazakiho, který bez námitek šel. Přistoupil k ní a ona uchopila do jedné ruky hlubokou dřevěnou misku, která byla ručně vyřezaná do tvrdého bukového dřeva a do druhé ruky vzala, též dřevěnou, naběračku. Viděla, že je hladový a i když to byla polévka jiné skupiny, naplnila mu misku až po okraj. Přece jen, už byl také plnohodnotným rebelem.
„Vím, že máš hlad, dám ti trochu polévky. Jsi tu nový, že?“ Ptala se žena a Zazaki ji odpověděl: „Ano, děkuji. Ještě včera v noci jsem přišel do tábora s Ariturem.“
Vsadím se, že většina na fazolovou polévku reagovala “ble“. Možná si říkáte: „Sakra, kdybych tam byl/a já, tak bych to nesnědl/a.“ A co by udělal Zazaki, kdyby fazolovou polévku nejedl? Dříve to nebylo jako dnes. Jídlo bylo božím darem, vyhazování zbytků, nebo odmítnutí chleba, bylo hříchem. A navíc v době, kdy on žil, byly po válkách četné hladomory, což nebylo ojedinělé, lidé byli rádi, za jakýkoliv kousek jídla. Představte si, že byly případy takového hladu, že lidé byli rádi i za plesnivý chléb. V tom lepším případě jedli plesnivé a shnilé jídlo. Ale po několika měsíčním obléhání hradu, či města propukal i kanibalismus.
Nejdůležitější je, že hlad je nejlepší kuchař. A je lepší jíst cokoliv, co vám zachová vaší lidskost. Celý den o hladu a večer člověk sní cokoliv.
Zazaki vzal do ruky misku s jídlem, k tomu dostal krajíc bílého chleba a s chutí se pustil do jídla.
Aritur šel po boku muže, kterému ukazoval směr. A jen co se muž vydal tím směrem, kam ho poslal, náhle zahlédl Zazakiho a zamířil k němu: „Vidím, že si se skamarádil se zdejšími lidmi…“ Aritur nasadil nechápavý výraz a pokračoval: „No, ale divím se, že jsi ještě neutekl. Jiní už by vzali nohy na ramena, kdyby věděli, že zítra možná zemřou.“ Zazaki spustil misku ještě s teplou polévkou a zamyšleně se zahleděl do země. Jeho myšlenky se ubíraly směrem, který naznačoval jeho možnou smrt. Hlavou se mu honily myšlenky na útěk, ale přece jen byl válečník, jež tuhle psychickou zátěž vzal, jako první zkoušku. Tudíž ani utéct nechtěl.
„Jé, musím ještě někam jít,“ zvolal Aritur a spěchal zase kamsi pryč.
Zazaki dojedl a slušně poděkoval, nadále pokračoval ve své procházce po táboře. V táboře se odehrávala spousta věcí, pokud možno ve vší tichosti. Když bylo nutné překovat zbraň, nebo zbroj, musel být kovář obzvláště citlivý, aby nezpůsoboval nadměrný hluk. To samé platilo pro muže, kteří si brousili své zbraně. Když Zazaki procházel táborem, potkal několik lidí, co v táboře, poctivě a oddaně pracovali, neboť bojovali za svou věc, a tak jistě chápali, že vše musí být dokonalé. Jedni nosili dřevo na oheň, druzí plody lesa, další ulovenou zvěř a ti zbylí vše, co našli, co by se mohlo hodit. Byli zde lidé, kteří vypadali jako vesničané, ale co by tu vesničané pohledávali? Nebyli to vesničané, byli jen tak oblečeni. Oděv je maskoval od hlavy až k patě. Jevili se jako vesničané, ale spíš to byli Ariturovi zvědi. Jeden ze zvědů si to svérázně zamířil skrz tábor, po cestě se mu podařilo vrazit ramenem do Zazakiho. On následkem nárazu poodstoupil několik kroků zpět, zvěd se na něho podíval a odseknul. Zazakimu se pokřivil výraz na tváři, protože se zamyslel nad tím, zdali má ten muž nějaké slušné vychování. Vzhledem k jeho odseknutí, usoudil, že ne. Ale kam jenom tak pospíchá, pomyslel si Zazaki a zvědavost mu nedovolovala, aby si jen tak někam šel a on o tom nevěděl.
Zvěd zastavil Aritura, který kontroloval pracovní morálku v táboře, jen co viděl blížícího se zvěda, mávnul na něho rukou, aby ho následoval. Společně se přemístili na klidnější místo, kde nebylo moc lidí. Zazaki se tiše plížil mezi stany, až na místo odkud slyšel dobře rozhovor. Zvěd a Aritur mluvili o jakémsi plánu: „Můj pane, doslechl jsem se ve vesnici o císařském konvoji. Prý by měl za dva dny projíždět severovýchodním cípem Kaemonského lesa. Ta cesta je nedaleko odsud.“
„Jak bude chráněn?“
„Můj pane, bude mít minimální ostrahu. Pouhých padesát vojáků.“
„To je podle tebe minimální ochrana? Hlupáku!“ Aritur se podíval na tábor a pokračoval: „Podívej se na ně, je tu jen hrstka Rajajských válečníků, zbytek jsou jen lidé, co jsou minimálně vycvičeni, seč nosí skvělou zbroj a zbraň, tak jsou to pouzí lidé, co věří ve svou věc, ale těch padesát vojáků, jsou perfektně vycvičeni, zbroj i zbraně mají vynikající!“
„Ale můj pane, na pět vozů plných kořisti je to až příliš málo.“
„Pět vozů, to je lákavá odměna, ale stojí to za risk?“
„Můj pane, máte ty nováčky, můžete zjistit, co v nich je,“ pravil zvěd.
Aritur si začal mnout bradu a zadumaným pohledem koukal do země, bylo jasné, že nad něčím přemýšlí: „Hm…“ otočil se na zvěda a pravil: „Nováčků není moc, pokud to zdárně vyjde, dostaneme tak pět dobrých válečníků. Myslíš, že máme zachovat tradice?“ Obrátil se ke zvědovi, který se ďábelsky usmál a tím jako by souhlasil.

Když byl rozhovor u konce, Zazaki byl rozhodnutý opustit tábor, vždy toužil po boji, ale náhle dostal neznámý strach. Strach, že se nedostane do pětice živých. Aritur se rozešel se zvědem a Zazaki si to namířil zpět domů, byl odhodlaný vzdát se života rebela. Nenápadně se vyplížil z tábora a skrze les putoval několik hodin, dokud se neobjevilo slunce nad obzorem. Obloha rudla a Zazakiho zapadající slunce ohromilo natolik, že si tu podívanou nemohl nechat ujít. Vzduch v lese byl ještě vlhčí než v táboře, vše bylo porostlé mechem a zem pokrývalo listí, skrze větve stromů se prodíralo rudé slunce, on toužil za každou cenu vidět ten západ slunce. Proto se pokoušel, dostal pryč ze zákrytu stromů, pospíchal, aby to neprošvihl, ale vzduch byl hustý a navíc bylo dusno. Začalo se mu špatně dýchat a byl nucen zpomalit, proto alespoň došel na místo, kde koruny stromů byly řidší. Postavil se na vysoký kámen a pozoroval západ slunce. Na kameni postával až do doby, než slunce zcela zapadlo. A potom trochu nerozumně putoval lesem, než se ponořil do černé tmy. Jen jak byl les v temné noci, Zazaki usoudil, že je moudré se zastavit a přenocovat v lese.
Uviděl před sebou starý, lišejníkem a mechem porostlý strom, jehož větve sahaly až na zem. Zamířil pod něj, aby se aspoň trochu prospal. Nebyl si zcela jistý, jestli pod náporem toho neznámého strachu usne. Když se zaposlouchal, slyšel jen svůj tlukot srdce: Bum - bum, bum – bum. Byl to celkem klidný a normální tlukot, ale co ho více zaráželo, že v lese bylo nezvyklé ticho, žádná noční zvěř. Po chvilce to ticho začal ignorovat a zabral se do svých myšlenek. I když byla noc, horko bylo neúprosné - okolo dvaceti sedmi stupňů - což způsobovalo, že se Zazaki nadměrně potil. Furt lepší, než aby mi byla zima, pomyslel si. Opřel svá upocená záda o kmen stromu a zavřel oči.

Zdravím všechny věrné i nové čtenáře. Přináším Vám novou část :) 1. a samotnou část ze čtvrté kapitoly :) Je krátká, doufám, že se budete bavit :) ;) Tak pište komenty i hlasujte :) Váš názor mě zajímá :) Příjemnou zábavu a u další části "napísanou" :)