Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 6. - Zrození červenookého dítěte (1/2)

Zrození červenookého dítěte:

Kuraki a Zazakimu se podařilo přežít a dostat se až do Owari, kde ona byla doma. Zde ho přivítala jako svého nastávajícího muže. Naštěstí zde zůstal, neboť shodou okolností, tady jeho cesta pomsty skončila. A to tím, že ninji, kteří vypálili jeho vesnici, zde popravili. A proto začal se svou nadcházející manželkou žít normální život měšťana.

Owari, bylo rodné město Kuraki. Bylo to rozrostlé a obrovské město s velkou ekonomickou vyspělostí a též také vlastnilo armádu. Samotný Šógun si jej zvolil svým hlavním sídlem, i když si mohl vybrat hned z několika měst v zemi Kunizu.

Owari se skládala ze tří částí. První část, byla ta vnitřní, ve které byl hrad a v něm sídlil Šógun, dříve i jeho pravá ruka Daimjó. V okolí hradu byla jedna věž a domy vysoce postavených lidí, jako byl například Šógunát. Toto společenství chránily nejvyšší a nejpevnější hradby, které strážili nejlépe vycvičení vojáci. Za těmito hradbami se nacházela druhá část. V ní byly domy měšťanů, trhy a obchody. Ty byly chráněny středními hradbami. Nezdály se nejpevnější a ani nejvyšší, ale byly zkonstruovány tak, aby odolaly co nejdéle a aby se na nich vojáci vydrželi bránit co nejefektivněji. Za středními hradbami se nacházela poslední část města. Zde žila pracující třída, nebyla nejbohatší, ale ani nebyla chudá. V této části vzkvétaly komerční zóny. Mezi ně patřily restaurace, putyky, kovárny, tesařství, nábytkářství, truhlářství, čajovny a podobné obchody. Tudíž ve většině domů se nacházely právě tyto obchody, ale spousta rodin žilo v patrech nad nimi. Nestěžovali si, i když rodina čítající mnoho členů se tísnila ve dvou místnostech. Konec konců byli rádi, že byli pod ochranou vysokých hradeb. Tyto vnější hradby s věžemi byly nejsilnější a nejodolnější. O takovém štěstí nemohli mluvit lidi v těsné blízkosti města, neboť venku za hradbami už byly jen chatrče, vesnické domky a spousta farem. Bohužel ty už nebránily žádné hradby, jediné, na co se mohli spolehnout, bylo pouze okolí a nedaleké hory, které údajně byly pro velkou armádu neprostupné. V tomto vnějším okruhu prosperovala industriální zóna, jež Owari zásobovala dřevem z nedalekého lesa, železnou rudou a kamením z hory. A nejen to. Samozřejmě, že do města odtud proudily plodiny a produkty z okolních farem. Díky úrodným pastvinám, zde chov dobytka a pěstování plodin vzkvétalo. Pochopitelně to nebyl jediný zdroj, neboť v provincii se nacházelo mnoho vesnic, které Owari zásobovaly.

Středem města tekla široká řeka, která byla plná ryb a čisté vody. Obyvatelé k ní chodili rybařit a také pro pitnou vodu. Řeka byla dost hluboká a široká na to, aby mohly lodě připlout až sem, ale to moc často nedělaly, neboť proud byl moc silný. Nanejvýše se tu pohybovaly rybářské loďky, anebo lodě vyplouvající z loděnic. I když jednou do týdne až do města připlula pravidelná obchodní loď s obchodníky na palubě, kteří si zde vždy namastili kapsy.

Mezi obyvateli města se prozatím neroznesla zpráva o samuraji žijícím v Owari, ale i tak se Kuraki rozhodla podniknout jisté kroky, aby Zazakiho ochránila. Každým dnem jí více ničilo ho vidět ztrápeného. A proto se ho chystala jednoho dne přivést před Šóguna. Přistoupila na nádvoří před veliká černá vrata hradu. Vstup jim překazily dvě stráže, které před nimi zkřížily kopí, což znamenalo, že nemohou vstoupit. Hradními strážemi se mohly stát jen ti nejlepší z nejlepších, nebylo ani divu, když zodpovídaly za život někoho tak důležitého, jako byl Šógun. Zazaki se s hradními strážemi již setkal, ale když je spatřil, byly už mrtvé, proto si aspoň tyhle pořádně prohlédl.

„Ale co to?" divila se Kuraki: „Moje jedna dobrá přítelkyně mi měla zařídit vstup k Šógunovi," hájila se a netrvalo dlouho, když k ní přistoupil maskovaný kapitán hradních stráží. Položil jí ruku na rameno: „Přejete si?"