Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 10. - Návrat (8/8)

Bohužel v lese byla jedna věc, které se bál nejen Balvan, ale i samotný duch lesa. Kdyby Balvanovi mohla naskočit husí kůže, určitě by mu naskočila, když vyprávěl o tomto stvoření. Byla to létající hlava, která bloudila po lese. Říká se, že hledá vhodné tělo. Je to hlava ženy. Mladé ženy. Pokožku má zelenošedou a oči ji žhnou fialově. Černé vlasy o délce několika metrů ji vlajou do všech směrů. Jediné štěstí pro lesní stvoření bylo, že se hlava nezdržovala pouze v onom lese.
Když tohle balvan vyprávěl, byla to chvíle, kdy se Yo začal opravdu bát. Ze strachu se stále otáčel a ohlížel, tím se ale jeho strach pouze prohluboval. Okamžitě přiskočil ke Koně a vzal ji za ruku. Ta se jevila neochvějně, a že se vůbec nebojí. Vypadala tak statečně. Ale opak byl pravdou. Mysl měla zaplavenou strachem. Bála se možná víc, než Yo.
Díky Balvanově vyprávění jim cesta utekla velice rychle. Kdo by si jen pomyslel, že mohli zabloudit tak hluboko do lesa?
Před nimi se vinula řeka, za kterou se nacházela hranice Owarijského hvozdu. Denní světlo k nim už pomalu pronikalo. Balvan se mu vyhýbal a také se zastavil dostatečně daleko od břehu řeky.
„Co se děje Křemen-san?“ptala se Kona. Balvan pouze mávnul rukou a zmínil se, že se jejich druh moc nekamarádí s vodou. Bojí se jí. Neboť balvan vždy klesne ke dnu.
„Víte vápenčata, neumím plavat,“ odlehčil.
Bylo na čase se rozloučit. A tak než se rozdělili, slušně řekl: „Rád jsem vás poznal vápenčata.“
„My jsme Vás také rádi poznali Křemen-san,“ hlesli jednoznačně.
Přebrodili řeku a na okraji hvozdu mávali, až je ruce bolely. Čím byli blíž k hranici lesa, tím bylo pro ně obtížnější přivyknout dennímu světlu. Neboť jak byli dlouho v šeru, sluneční svit je oslepoval. Oslepil je natolik, že chvíli museli jít se zavřenýma očima. Když je otevřeli, viděli před sebou Owari. Oba se otočili ještě k lesu. Sledovali Balvana, jak se od nich vzdaluje. Zanedlouho se jim ztratil v přítmí lesa.
Oba si úlevně oddechli. Kona se podívala na Yoa a zpražila ho pohledem, nakonec ho musela obejmout. Pořádným medvědím objetím ho stiskla a malinko mu vynadala: „Tohle už mi víckrát nedělej!“
Yo to nebral vážně, nebo si jen prostě neuvědomoval to obrovské riziko. Jediná jeho reakce na to vše byla veselé zajásání: „Dobrodružství,“ a úsměv od ucha k uchu.
Kona zakroutila nevěřícně hlavou a pak se rozpomněla. S vyděšeným výrazem si uvědomila, že během toho všeho Yoovi nestačila koupit dárek. Museli se vrátit na tržiště, což ani jednoho z nich moc netěšilo. Se sebezapřením přispěchali na tržiště doufajíce, že obchodníci nemají ještě vyprodáno. Někteří z nich už odjeli, ale ještě jich tu pár zbylo. To nejlepší na tom bylo, že většina lidí už odsud vymizela. Nebyly tu takové davy, jako předtím. I když ty co tu zbyli, si stále zacpávali nosy, když okolo nich ti dva prošli. Neustále si drze stěžovali. Vůbec je netrápilo, že je slyší. Yo a Kona slýchali od nich narážky, na jejich zápach: „To je hrozné.“ „Cožpak je doma nemyjí?“ „Co to mají za rodiče?“ „Neslýchané.“ „Že se nestydí, takto vyjít na veřejnost.“ „Jak nějací tuláci.“ „Tss.“ To a ještě více prohlašovali kolemjdoucí. Kona to nebrala v potaz, co ostatním bylo do toho?
V jeden moment zahlédla jednoho osamoceného obchodníka. Na první pohled vypadal movitější. Prozrazovaly to jeho šaty. Jistě byly drahé. Byly červené, což by bylo prosté, ale ne v případě, že jsou vyšívané zlatou nití. Zlatá nit vytvářela stromovité vzory. Na krku mu visely perly, jež měly vínovou barvu. Hlavu mu přikrýval velký klobouk. Klobouk byl černý, jako noc. I když okraj mu lemovala zlatá barva, která byla naopak jasná, jako sluneční paprsky. Klobouk mu zakrýval tvář, ale pod ním bylo možné spatřit, že muž má na nose usazené brýle. To byl nejvyšší symbol toho, že je zámožný. Brýle bylo vzácné zboží, ať už je lidé nosili, jako módní doplněk, nebo jako kompenzační pomůcku. Nemohl si je dovolit leckdo. Jeho hrdost a vyšší postavení potvrzovaly vousy okolo pusy. Byly pečlivě upravované. V této době, mohl jen bohatý člověk o sebe pečovat každý den.
Posmutnělý obchodník přikrýval své zboží plachtou a vypadalo to, že se chystá odejít. Všechno zboží bylo již přikryté. Pouze jedna jediná kniha ještě vyčnívala zpod plachty. A konkrétně tato kniha Konu zaujala. Přimělo jí to, aby k obchodníkovi přišla blíž. Byla v takové vzdálenosti, že mohla přečíst titulek na knize. Na knize stálo: „Kniha od mistra všech čtyř elementů a mistra boje beze zbraně. Wan Chihirika.“
Kona byla přesvědčená, že to by mohl být dárek pro Yoa. Netušila, zdali bude následovníkem nějaké elementární magie, a i když nebude obdařený, tak by ho ta kniha mohla naučit nějakému bojovému umění. Ona sama neměla žádné vlohy pro konkrétní element, pouze pro hnilobu. Každopádně ji velice zaujala. To by mohl být dobrý dárek pro Yoa, pomyslela si. Když prozřela ze svého zamyšlení, doběhla k povozu a sáhla po knize. Rozhlédla se, ale obchodník nikde. Nejspíš si někam v nepozorovaném okamžiku odběhl. Nikde ho neviděla a tak se rozhodla, že si připraví peníze a popřípadě mu je tam zanechá. Jenomže tato činnost vypadala, jako když chce knihu ukrýt pod oblečení. Takže by si někdo mohl myslet, že ji chce ukrást. Náhle se za Konou ozvalo koňské frknutí. Okamžitě se ohlédla a za ní stál obchodník s koněm. Až teď pochopila, kam zmizel. Šel si pouze pro koně. Chystal se ho zapřáhnout k vozu a odjet. Stačilo, aby si odkašlal a ona se hned dala do vysvětlování: „No víte… vy jste odešel… a mě se zalíbila ta kniha…“ Obchodník více slyšet nepotřeboval a ani nechtěl, závěr už si udělal. Vztekle vytrhl Koně knihu z ruky, až křečovitě zavřela oči a prsty sevřely prázdný vzduch. Zatímco on rozčíleně ráčkoval: „Odporrrné! Ošmatala si ji těmi svými špinavými prrrstíčky! Víš ty, jakou má vůbec cenu?“
V ten moment pochopila, proč byl zkormoucený. To protože nic neprodal. A proč nic neprodal? Jestli se takhle choval ke svým zákazníkům, nebylo divu, že měl povoz plný neprodaného zboží. Takže nepovedený obchod byl zdrojem jeho smutku.
Odhodlala se říct něco na svou obhajobu, ale nepustil ji ke slovu: „Ztrrrať se! Nebo načichnu tím tvým odérrrem. Co je to za parrrfém? Zmoklý vořřřech?“
Nenechala se vyvést z míry, neboť věděla, jak si získat pozornost, i když se jí obchodníkovo jednání vůbec, ale vůbec nezamlouvalo. Moc dobře věděla, že všichni obchodníci mají jednu slabost.
„Mám peníze,“ vyhrkla a zachrastila měšcem v ruce. Měli byste vidět, jak se mu ihned rozzářily oči, které okamžitě utkvěly na váčku s penězi. Přeměřil si měšec a s jistým odporem odvrátil zraky: „Nemůžeš si tu knihu dovolit. Je moc drrrahá,“ prohlásil.
Kona nevěřila, že by cena přesáhla devadesát Jiangů v měšci, za což by si mohla koupit perfektní kozu. Možná by ji za to někdo prodal i kravku.
„Kolik?“ zeptala se odhodlaně.
Obchodník si v duchu přepočítal, kolik by se mohlo vejít do měšce a byl odhodlaný ji knihu prodat za celý měšec. Proto nastavil laťku nad Konin rozpočet.
„Sto dvacet Jiangů, prrrosím. A poté je jen tvá,“ odvětil se šibalským úsměvem. Přičemž se snažil tvářit smutně. Po oznámení částky Koně vyschlo v hrdle. Jak může nějaká kniha stát tolik? Polilo jí horko a málem se jí udělalo mdlo. Chtěla tu knihu, o tom nebyl pochyb a tak to na sobě nedávala znát. Netušila jestli obchodník ví, že si stačila přečíst titulek. I tak se rozhodla na něho použít jednu fintu.
„Tss, za tuhle cenu si mohu koupit tucet knih od Wan Chihirika,“ odsekla.
Obchodník očekával, že mu tento obchod nahradí ušlý zisk, ale jak by mohl knihu, která má hodnotu nanejvýš čtyřiceti Jiangů prodat za sto dvacet?
Absurdně se zasmál a odvrátil hlavu. Kona se v ten moment pustila do obchodování, musela udělat první krok smlouvání. Vznesla nabídku: „Dám Vám za ní padesát Jiangů.“
Ale obchodník měl letité zkušenosti se smlouváním, takže byl zkušený smlouvač a herec: „Nechtějte mě rrrozesmát. Vaše nabídka je přřříliš směšná.“
Yo jen uchváceně přihlížel a sledoval, jak probíhá takový obchod.
„Chcete mě zase Vy rozzlobit? Vaše cena je naopak přemrštěná,“ nesouhlasila, přičemž na sobě nedala znát ždibet obav z nezdaru obchodu.
„Dobřřře, dobřřře. Sto rovných,“ krapet ustoupil obchodník. Načež se Kona usmála, ale pouze v duchu. Měla radost, že s cenou pohnula. Teď už to půjde samo, říkala si. Tento jeho ústupek byl první náznak toho, že se obává, aby obchod byl úspěšný.
Nicméně smlouvání nemilosrdně pokračovalo: „Jestli je to vtip, tak špatný. Je to moc. Dám Vám šedesát Jiangů a ani o Jun více.“
„To je málo. Ta kniha má vyšší cenu, než tyhle vaše drrrobné!“ oponoval a začal se trochu rozčilovat: „Minimálně devadesát Jiangů.“
V ten moment měla radost. Hřejivý pocit ji hřál u srdce. Stále to byla vysoká cena, ale už si ji mohla dovolit. Chtěla cenu ještě stáhnout, ale musela postupovat opatrně, aby obchodníka neurazila. Mohl by s obchodem seknout a jí by nezbylo nic jiného než utřít nudli. První opatrný krok vypadal následovně: „To je lepší, ale furt je to moc. Dám sedmdesát.“ Obchodníkovi se to očividně nelíbilo a cítil se touto nabídkou dotčen. Na druhou stranu, dnes nic neprodal a moc dobře si toho byl vědom. Nicméně nebyl ochoten slevit: „Ne! To je málo.“
Kona tento jeho krok předpokládala a také na to měla přichystaný protiargument: „Aha, tak to nic. Nashle,“ řekla to tak samolibě, jako by se celý rozhovor předtím neudál. Vzala Yoa za ruku a naznačila odchod. Neotočila ani celé tělo a obchodník se dopustil chyby. Zvolal za ní, čímž jí odhalil, že mu na tomto obchodu hodně záleží: „Stůj! Osmdesát pět. Konečná nabídka.“
Kona se vítězoslavně usmála. Úsměv z její tváře zmizel v moment, kdy se otočila k obchodníkovi a nahradil ho kamenný výraz, který prozradil: „Přidejte k tomu ještě něco a plácneme si.“
Kdyby mohl, rval by si vlasy, ale pouze kroutil hlavou. Má ta holka trocha citu, ptal se sám sebe. Nerad, ale nakonec musel souhlasit: „Dobřřře, ale jen z mého výběrrru.“
Oba si podali ruku a obchod byl uzavřen.
Konec konců, to nebyl zas tak špatný obchod, pomysleli si jak obchodník, tak Kona, když odcházela z tržiště s knihou, sadou shurikenů a vrhacích nožů, ba i s mečem od muže se skořápkami.
Po cestě domů, Kona narazila na paní Nazuki, která ji ihned oslovila: „Kampak si tak rychle zmizela?“
Kona se trošku nuceně usmála: „Ale, tady ten malý darebák se trochu zatoulal,“ Yo okamžitě reagoval a chtěl vznést námitku. Náhle se všechny věci objevily na zemi a ona mu pohotově zacpala pusu. Paní Nazuki se na tom něco nezdálo, ale navzdory tomu pouze vyjeveně řekla: „No… tak hlavně, že se nic zlého nestalo.“
„To jsem si teď vzpomněla. Dnes slaví den svého narození. Už má čtyři roky. Chci mu dát pár dárků a také se chystám udělat několik rýžových koláčků. Kdybyste chtěla, můžete přijít a vzít sebou malého. Bika, že?“ pravila Kona a dodatečně na paní Nazuki mrkla a dodala: „A když se pořádně podívám, tak se někde najde i láhev saké.“ Paní Nazuki se rozesmála: „No tak v tom případě nemohu odmítnout.“
Na odchodu dodala: „Tak večer,“ s dodatečným mávnutím. Kona se s ní rozloučila a pak vzala Yoa za ruku. Společně zamířili domů. Po prašné a vyšlapané cestě dorazili skoro až k samému okraji Owari. Zde se nacházel jejich dům. Ale něco tu nesedělo. Před domem stály dvě osoby. Co tu pohledávaly? Kona na tu dálku nemohla rozeznat jejich tváře. Jediné, čeho si všimla a co také nešlo přehlídnout, bylo, že měly na sobě zbroj. První co Koně blesklo hlavou: „Malér!“ Nejspíš za tu potyčku na tržišti. Ale oděv pořádkové služby vypadal jinak. To co na sobě měly osoby, mělo co dočinění s císařskou armádou.
Krve by se v ní nedořezal, když jedna z osob na ní ukázala prstem. Načež reagovala druhá osoba sejmutím přilby s chocholem. Vždyť to jsou Yoovy rodiče! Kona celá nadšená a šťastná, prozradila Yoovi: „Yo, to je tvá matka a otec.“ Po téhle zprávě ani minutu neváhal. Kona mu stále o nich vyprávěla, ale on si je moc nepamatoval. I tak se radostně rozběhl k Zazakimu, který si podřepnul a natáhl k němu ruce, do kterých mu vpadl jeho syn. Plakaje dojetím, že je konečně vidí, se ke svému otci tiskl stále víc. Otcova zbroj ho studila, ale to mu vůbec nevadilo.
Kona stála na místě, jako kdyby tam zapustila kořeny. Dojatě sledovala, jak se Yo shledal se svým otcem. Když ji Kuraki objala medvědím objetím, upustila opět své věci na zem a zalykala se pláčem. Neboť jí projev téhle rodinné lásky přiměl k slzám štěstí. Kuraki ji prohrábla láskyplně kudrliny, aby jí je odhrnula z tváře. Zahleděla se jí do skelných očí a obdařila ji polibkem na čelo. Ve vzájemném objetí ji konejšila. A během toho jí uštědřila ještě několik polibků do jejích vlasů na temeno hlavy.
Zazaki objímal radostně svého syna a stále se ho nemohl nabažit. Za tu dlouhou dobu, co ho neviděl, pěkně vyrostl a vypadal zdatně. Neustále ho musel k sobě tisknout. Bylo zvláštní vidět u takového tvrdého muže, jako byl on, slzy v očích.
Po tomto dojemném setkání si všichni měli co říct. Ovšem Kona tuto situaci vystihla nejlépe a pronesla: „Dali jste svému synovi dar darů. Vrátili jste se na jeho den narození.“

Vážení a milí čtenáři, zdravím všechny příznivce této knihy a děkuji vám, že jste si vybrali zrovna ji. Zároveň doufám, že se vám líbí, pokud ano, dejte jí hlas, anebo zanechte komentář. U dalšího příspěvku "napísanou".