Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 10. - Návrat (6/8)

Na nedalekém paloučku, tam mezi stromy se nacházel měkký, tmavě zelený mech. Z něhož vyrůstaly malinkaté šedavě – bílé houby, se odehrávalo něco zvláštního. Yo si toho nevšiml delší dobu. Až když se nad tímto paloučkem začala vznášet drobná a hustá mlha. Zdvihl svůj zablácený obličej. Mlhu zvýraznil jasný svit poledního slunce. Yo nejspíš na chvíli odvrátil zrak, anebo pouze dlouze mrknul, protože v tu ránu se tam zjevila neznámá osoba. Vypadala děsivě, poněvadž Yo letargicky spočinul v jedné poloze, jako socha.
Ta osoba měla od krku až na zem černý plášť. Nebo se to alespoň na tu dálku tak jevilo, ale po detailnějším prozkoumání, bylo zjevné, že to není ledajaký plášť.  Byl zhotoven z těch nejčernějších havraních per. Byla to jen ta nejlesklejší a nejmastnější pera. A to se nejvíce projevilo na slunci, když až oslnivě odrážela sluneční svit. Podle toho úzkého krku by se dalo odhadnout, že ta osoba je žena. Nicméně to nejdivnější mělo teprve přijít. Nemohu Vám potvrdit, zdali to byla žena, neboť její bledá, až mléčně bílá tvář byla téměř němá. A bez jakýchkoliv lidských rysů. Byla hodně vyhublá a kostnatá. Nejvíce to bylo viditelné na lícních kostech. Místo nosu a pusy na samotném prostředku tváře se nacházel soví zobák. Kolem kořene zobáku vyrůstalo drobné ptačí chmýří. Nad ním byly dva velké závoje z kruhovitého uspořádání ptačího chmýří. V jejichž středu byla dvě malá sytě černá očka. Nad nimi byly malé ostrůvky černobílých ptačích per, jež rostly do stran. Uspořádání per, vypadalo jako obočí, které osobě vytvářelo permanentní zasmušilost ve tváři. Hlavu neměla plešatou, nýbrž porostlou černými, rozčepýřenými vlasy. Byly dlouhé do půlky krku. A na vršku hlavy se mezi nimi prodíraly dvě zvířecí špičaté uši. Jevily se jako psí. Na samotný závěr se za těmi ušisky nacházelo paroží. Co ta osoba je zač, neměl Yo ani pramálo tušení. Ale dle mého názoru, to byl nějaký druh lesního ducha. Otázka stále visela ve vzduchu. Byl to dobrý, nebo zlý duch? Vsadím se, že většina z Vás by vsadila na zlého, že? To se ví, neboť ten duch naháněl ještě větší hrůzu v doprovodu svého černého vlka, jelena a sovy. Všichni byli černí jako noc. Vlk šel po jeho pravici, zatímco jelen po levici a sova mu seděla na rameni.
Stále si myslíte, že byl zlý, není – liž pravda?
Své černé soví oči nespustil z Yoa. Když na chvíli uhnul pohledem a podíval se na bublinky, které se objevily na hladině před ním, vypadal ještě více smutně.
Yoovi se rozbušilo srdce strachem, ale nedokázal pohnout ani brvou. Instinkt mu radil utéct, ale srdce mu nařizovalo zůstat. Bohužel rozum souhlasil s instinktem.
Duch za doprovodu svých pobočníků vyrazil ladnými a jemnými pohyby k Yoovi.
Legendy rozlišovaly dva druhy lesních duchů. Na dobré a zlé. Ti zlí svlékali lidi z kůže a jejich kosti drtili na prášek. Krev pili do poslední kapky. Maso a vnitřnosti jedli. Nebo je přidávali do lektvarů. Za to ti dobří pomáhali lidem najít cestu z lesa, nebo je odměňovali různými dary. Někdy hodnotnými, někdy pouhými amulety.
Duch šel tak lehkými krůčky, že to vypadalo, jako by se vznášel. Yo si myslel, že když se na něho nebude dívat, že si ho třeba nevšimne. Nebo že mu nic neudělá a proto zavřel oči a odvrátil hlavu. Lehounké kroky se zastavily u něho a malou dobu se nic nedělo. Jelen po jeho levici si navlhčil čenich svým dlouhým jazykem. A vlk na druhé straně funěl s vyplazeným jazykem. Yo to nevydržel a ducha si prohlédl. Zpod havraního pláště vykoukla ruka. Jevila se jako lidská. Hubená a velmi kostnatá. Každý kloub byl zřetelný. Kůže jako by na kostech visela. A nejen to, byla žilnatá a šedá, až bílá. Dlouhé prsty byly tvořeny hubenými články, které dělil kulatý kloub. A konečky těchto prstů byly zakončené dlouhými a ostrými nehty. Od pohledu byly až neobvykle pevné. V oblasti zápěstí bylo velké množství náramků. Korálky a kožené pásky všech různých tvarů a barev. Nejpreferovanějšími byly černá, hnědá, červená a modrá. Duch neměl pouze kožené a korálkové náramky, sem tam bylo možné zahlédnout i bavlněný náramek. Div mu všechny náramky nesahaly až k lokti, ale i tak bylo zřejmé, že má celou viditelnou část posetou nespočtem jizev. Jizvy byly řezného charakteru. Některé byly čerstvé a ještě mokvavé. Jejich uspořádání bylo nahodilé. Skoro to až vypadalo, že se ten duch sám sebepoškozoval. Ale proč by to dělal? Byl to duch. Je ale možné, že to provedl, ještě než se stal duchem. Odpověď bychom těžko hledali.
Mezi těmito jizvami a všemi těmi náramky byla i místa, ze kterých v řídkém počtu vyrůstaly perutě. Dlouhé, silné a se stejným zbarvením, jako byla Sova Pálená.
Ruka se natáhla k bažině. Yo netušil, co má duch za lubem.
Duchova ruka se zabořila do bahna. S jakýmsi odporem ruku vytáhl. Na jejím konci držel Konu. Vyzvedl ji do výšky. Ta ovšem jen bezvládně visela. Celá špinavá od bahna, které z ní ve velkém množství odkapávalo. Byla bez jakýchkoliv známek života. Yo dospěl k závěru, že jim duch nechce nejspíš ublížit, ale pro Konu už bylo pozdě. Ten přízrak ji držel, jako kdyby nic nevážila. Nejspíš poznal, že je s ní něco v nepořádku a ještě víc se rozesmutněl. Vlk, kterého měl po svém boku, smutně zakňučel a netrpělivě pohlédl na svého pána. Ten ji opatrně položil na zem. Ladnými pohyby nad ní kroužil kostnatou rukou, aniž by se jí dotknul. Yo tomu všemu zvídavě nahlížel a netušil o co, že se to pokouší. Nějakou chvíli tam takto vytvářel smyčky ve vzduchu a nakonec s rukou zamířil nad Koninu hlavu. Z ruky se snesly jakési modré jiskry do jejích úst. Vypadalo to, jako by jí obdaroval novým životem, protože v tu chvíli Kona zakašlala. Vlk ji netrpělivě očichal a hned na to vylekaně odskočil, jelikož se na ní vrhnul Yo. Začal jí láskyplně objímat a všemožně mačkat. Kona se pomalu ani ještě nevzpamatovala ze záchvatu kašle a už byla dušena.
„Je zvláštní, že jsi mě ještě před chvílí chtěl vidět mrtvou a teď mě chceš samou láskou umačkat,“ prohlásila chraptivě Kona.
Když si všimla té strašidelné postavy nad sebou, zděsila se. Přízraku začaly stékat krvavé slzy z očí a obě děti si všimly, že na jeho ruce přibývá čerstvá rána. Že by měl každou za záchranu jednoho života? Je to možné. Bohužel on sám nám to neřekne.
Oba dva se zalekli, když se duch neslyšně a prudce otočil k bažině, nad kterou natáhl ruku. Hladina pod jeho rukou zabublala a bažina ze svých útrob vydala meč, který se tam Koně utopil. Vznesl se až do dlaně duchovy ruky. Ten ale neměl v úmyslu si ho dlouho ponechat. Jen na okamžik, dokud si jeho černá očka prohlížela zajímavé kresby na meči. Malou chviličku nemohl očka, jako černé perly, odtrhnout. Párkrát naklonil hlavu na obě strany a poté hlavu otočil o sto osmdesát stupňů na Konu, aniž by o píď pohnul tělem. Tělo následovalo hlavu až za chvíli. Prudkým vystřelením ruky jí navrátil meč. Kona se prudkého pohybu lekla. Navzdory svému úleku, klidně po meči sáhla. Mírným úklonem hlavy duchovi poděkovala, ten se na ní zahleděl svými děsivými zraky. To jí bylo trochu nepříjemné, ale byla mu za vše vděčná. Duch zahučel jako sova a opět k ní divoce natáhl kostnatou ruku s nataženým ukazováčkem. Kona ucukla, ale protože byla na zemi, nemohla moc daleko. Dlouhý a ostrý nehet ukazováčku se jí téměř dotýkal. Upozorňoval na bahno, které měla na sobě. Celé své šaty měla od něho špinavé, od hlavy až k patě. Duch v bahně smočil pouze špičku nehtu. To mělo za následek, že se bahno dalo do pohybu a za sebou zanechalo čisté šaty, bez jediné skvrny. Lesní duch se ohleduplně a cudně zaměřil i na Yoa, který měl své věci také trochu od bahna. Tento zvláštní proces zopakoval i u něho.   
Kona byla zpočátku vystrašená, ale zároveň jí to příjemně překvapilo. Opatrně a tiše promluvila k duchovi: „Moc děkujeme.“
Duch se lekl a držel si odstup. Překvapilo ho, že k němu Kona promluvila. Jako by v životě nezažil, že lidé mluví. Jak často se asi lesní duch setká s lidmi?
Když zjistil, že řeč není nebezpečná, přikrčil se a nahrbil. V tomto postoji se opatrně přiblížil ke Koně, kterou to trochu zaskočilo. Děsila se ducha, který si jí tak zkoumavě prohlížel, s hlavním zaměřením na její ústa. Ale navzdory tomu všemu pokračovala, i když byla trošku vyvedena z míry: „Nemohl byste nám prosím ukázat cestu z lesa?“
Duch ucuknul při prvním slově a všechno peří se mu načepýřilo. Ale i tak si Konu zvídavě prohlížel a jak se pomalu uklidňoval, peří mu zase pomalu přiléhalo k tělu. I potom co skončila svou řeč, jí zkoumal od hlavy až k patě, což jí značně znervózňovalo. Duch po nějaké době skončil, a i když očividně lidskou řeč slyšel poprvé, nejspíš ji rozuměl. Nastavil rozevřenou dlaň před Konu, jako kdyby za to něco požadoval. Z legend to Kona znala. Věděla, že se mu musí nějakým způsobem odměnit. Peníze duchové nepřijímali, pouze dary jich hodné. V legendách zazněla ještě jedna drobnost a to, že nesmí darem ducha urazit, pokud tak učiní, zabije je.
Vytáhla modrou perlu, která ducha očividně zaujala. Nespustil z ní oči a sledoval ji po celou dobu pomalého pohybu do jeho dlaně. Když se ocitla v jeho dlani, bylo jasné, že je jeho a že ho také potěšila. Okamžitě si ji detailně a se zaujetím prohlížel. Dle všeho byl s darem spokojený, protože se napřímil a svou kostnatou rukou poukázal na nedaleký strom. Bohužel Kona netušila, zdali duch jim ukazuje směr, nebo nějaký konkrétní strom. Ale proč by ukazoval na strom, když se ptali na cestu z lesa?
Ještě dlouho poté tam oba stáli a ne a ne se vydat tím směrem. S jejich nerozhodností jim pomohl duchův jelen. Nejprve si hrdelně frknul, jako kdyby si chtěl povzdechnout a došel za nimi. Trknul je svým parožím, aby je popohnal kupředu. Oba poskočili a udělali pár nucených kroků. Ohlédli se po duchovi, který otočil hlavu jako sova a také tak zabublal. Zamávali mu, ale on toto gesto nepochopil. Podíval se na svou ruku, kterou napodobil pohyb mávání. Prve zamával sám sobě a po povšimnutí, že mu stále mávají, jim také zamával.
Mířili ke stromu. V půli cesty se ještě na ducha, z neznámého důvodu otočili. Nejspíš si ho chtěli ještě naposledy prohlédnout. Duch pomalu odcházel a po jeho bocích šli vlk a jelen. Sova mu celou tu dobu nehybně seděla na rameni. Otočila hlavu dozadu, jak to sovy dělají, a duch udělal totéž. To dítka opět vyděsilo. Ale už si začínala pomalu zvykat na tohle neortodoxní chování. Lesní duch v dalším okamžiku zmizel přesně tak, jak se objevil. A to v mlze na paloučku.
Děti u toho stromu zjistily, že duch neukazoval směr, ale měl na mysli tento konkrétní strom.  A zde je čekalo překvapení. Strom měl tvář. Kůra na něm byla různě rozložená a vytvářela obličej. Oči a obočí byly jasně vidět. Byla tu dál jakási dutina, což byla nejspíš pusa. Dlouhá sukovitá větvička s jediným lístečkem na konci, byla nepochybně nosem. To ale bylo asi tak vše. Strom se nehýbal a proč by také měl? Ve světě jako byl tento, bylo vše možné.
Ze stromu rostla ještě jedna větev, která strašně připomínala duchovu kostnatou ruku. A ta ukazovala směr.
„Že by nám takto chtěl ukázat, jak z lesa?“ položila Kona řečnickou otázku.
Ovšem tohle vše Yoa děsilo, nikdy nic podobného neviděl. Ano, o takových věcech slýchal v pohádkách a bájích, které mu jeho kmotra vyprávěla a četla.
Bylo jasné, že se musí držet směru, který jim větvová ruka ukazovala. Ale co když je to má zavést do pasti? Zapochybovala na okamžik. Ale proč by je duch chtěl zavést do pasti? Kdyby je chtěl zabít, mohl jí nechat utopit v bažině. Ihned tu myšlenku zapudila. Držet tento směr byla jejich jediná šance. Ztraceni v Owarijském hvozdu, bylo totéž, jako vystavit slimáka bludišti ze soli. Jeden jediný špatný krok, v případě slimáka skluz, znamenal osudovou chybu.
Kona se chopila zasněného Yoa a pelášila s ním pryč. Držela ho za ruku a on za ní skoro vlál, jako papírový drak. Už chtěla být z lesa pryč, a tak nastavila rychlé tempo. A když chtěla, tak si také popoběhla. Netrvalo dlouho a oba si začali myslet, že se ztratili. Zastavili a Kona pustila Yoovi ruku. Pobíhala sem a tam, z jedné strany na druhou. Úsměv jí z tváře dávno vyhnal zoufalý škleb. Z toho se dalo vyčíst, že je zle. Byla zoufalá a vystrašená, netušila kam dál. Z jejího hrdla vycházelo tiché pofňukávání. Bylo divu, že už dávno nezačala brečet. Nejspíš kvůli maličkému se ještě zvládla ovládnout. Nechtěla, aby tam seděli vedle sebe a jenom zoufale buleli. 

Tak nám to pomalu, ale jistě utíká. Snad se vám doposud příběh líbí a že se bude líbit i nadále. V případě, že se líbí zanechte like, nebo klidně i komentář. Děkuji za věrnost a u dalších částí "napísanou".