Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 10. - Návrat (7/8)

Yo se posadil na zem a sledoval Konu s chladným výrazem. To ji znepokojilo ještě víc. Ale proč? Protože si připadala neschopně, že nedokáže udržet prostý směr.
Někdo musel jednat a ona to očividně nebyla. Ten pravý ninja tu byl Yo. Nebo se tak alespoň zachoval. A to tak, že se jí pokusil uklidnit. Někomu by se to mohlo jevit jako naivní čin a někomu to zase mohlo připadat, jako velký tah.
„Kono?!“ ozvalo se a ona se zastavila a pohlédla na něho. Seděl tam tak klidně, jako by se nic nedělo. Jako kdyby svět vůbec neexistoval. Jen on a ona. Zamířila k němu s hlavou plnou myšlenek - Je klidný. Jak to? Jak to tak v klidu může zvládnout? Cožpak si neuvědomuje vážnost této situace? Jak by mohl, je to ještě malé dítě. Určitě to nechápe, a proto je tak v klidu. Nebo ano? Je vyděšený a pouze to maskuje?
Takové a mnoho jiných myšlenek se Koně honilo v hlavě. Přisedla si k němu a byla zvědavá, co jí řekne. Ale Yo nevydal ani hlásku, pouze užasle ukázal na velký balvan za ní. Byl to opravdu velký kámen. Velikostně by se dal přirovnat ke zdatnému býkovi. Na mnoha místech byl popraskaný, což na kameni vytvářelo rozsáhlé mapy, které byly často přerušeny mechem. Ze spár často vyrůstaly malé houbičky. Na samém vrchu kamene rostl mohutný pařez, který kámen obepínal a obrůstal kořeny.
„Víš, co mi to připomíná?“ tázal se Yo a ukazoval na balvan. Kona netušila, co má společného velký kámen s jejich situací, ale i tak se otočila, aby na něm nic neviděla. Pokrčila rameny a svraštila čelo. Na tváři se jí objevil nechápavý výraz: „A co by mi to mělo připomínat?“ ptala se.
„Prohlédni si ho pořádně!“ oznámil.
Kona si pořádně prohlédla balvan ze shora dolů a od spodu nahoru. Zaostřila a náhle prozřela. Po chvíli pozorování se zeptala: „Nemyslíš náhodou ten…“ ani nedokončila větu a Yo souhlasně přikývl, i když ani pořádně nevěděl, co má na mysli.
„… ten bludný balvan, o kterém jsem ti vyprávěla?“ dokončila svou větu. 
Bludný balvan. O bludném balvanu se vyprávělo mnoho příběhů. Většina se shodovala v tom, že bludný balvan je strážce lesa. Tradovalo se, že mu záleží na blahu lesa. A každý kdo by se ho pokusil nějakým způsobem ohrozit, se zlou se potáže.
Kona tomu však nevěřila, přece jen to byla báchorka, kterou Yoovi vyprávěla před spaním. Ale on tomu věřil. Proč tedy nemohla i ona? Hodlal jí přesvědčit o tom, že je to pravda. Zvedl se ze země a chopil se malého kamene, který mu padl přesně do dlaně. Zhluboka se nadechl a chystal se hodit kamenem po bludném balvanu. Sotva se napřáhnul, Kona jej uchopila za vrhací ruku.
„Zbláznil ses?“ ptala se překvapeně.
Yo se posměšně zašklebil a vyprsknul: „Takže taky tomu věříš, když se tak bojíš.“
„To není pravda,“ odsekla.
„Jestli se tedy nebojíš, tak pojď se mnou!“ vyzval ji.
Se společným zaklíněním rukou pomalu a nejistě šli blíž. Ona nechtěla věřit, že to vážně dělá a on pouze bezmyšlenkovitě šel. Oba spočinuli před bludným balvanem. Yo se zhluboka nadechl a položil se na něj. Kona zírala a nechápala, co tím sleduje. Ležel na kameni a zhluboka dýchal s přiloženým uchem na balvanu. Zatímco ona neměla ani špetku ponětí, co to má znamenat. Pocítil cosi zvláštního na svém těle. Jako, kdyby to vycházelo z útrob balvanu. Ze zvědavosti, co to je, zvedl hlavu a pořádně si kámen prohlédl. Jen co ho sjel pohledem, opět přiložil své ucho na kámen. Zaposlouchal se a nebyl si jistý, co to slyší za zvuk uvnitř. I když nevěděl, co to je za zvuk, byl potěšen. Pokynul ke Koně a vyzval ji, aby se taky zaposlouchala. Poodkryla si ucho, tak, že si své rudé vlasy dala na stranu a stejně jako on se zaposlouchala do zvuků kamene. Neočekávala nic. Ani z daleka si nepomyslela, že by mohla cosi zaslechnout. Yo s položeným uchem na balvanu zavřel oči a špitnul téměř neslyšitelně: „Zavři oči a poslouchej!“
Kona pomalu zavřela víčka a hluboce se zaposlouchala. Buch, buch! Úlekem odtrhla ucho od kamene a do tváře se jí vetřelo vyděšení.
„Tomu kameni bije srdce,“ vypískla. Yo se pouze zasmál furiantským úsměvem a pronesl: „Takže si to taky slyšela. Ten tlukot srdce.“ Jen co to dořekl, balvan se začal hýbat. Kona od něho co nejvíce odskočila a Yo hbitě seskočil k ní.   
Oběma se naskytl kouzelný zážitek plný strachu. Narazili tu na další kouzelné stvoření, o kterém slyšeli pouze v bájích a mýtech. Tudíž o něm téměř nic nevěděli. Něco málo ano, ale co z toho byla pravda?
Před nimi se dal bludný balvan do pohybu. Nejprve se mu vykreslila tvář. Objevil se obličej obtloustlejšího, otylého starce. Tváře měl nafouklé, jako sysel. Nejvýraznější byl nos, který mu zabíral většinu tváře. Nosní dírky měl velké jako kola od vozu. Oči měl vypouklé a velice lesklé. Vypadaly znaveně, což k velkému bludnému kameni tak nějak sedělo. Pod nimi nechyběly ani kruhy, které potvrzovaly jeho znavenost. Všechny jeho rysy, ale napovídaly, že je to velice milý stařec. Bohužel, po rozvinutí se před nimi tyčilo obrovské, tlusté monstrum, stále s tím milým výrazem. Ruce a nohy měly pouze tři prsty, tvořené menšími kameny. Na hrbatých zádech mu rostl mech s houbami. A také mu obrůstal pas pod jeho vypouklým břichem, připomínaje bederní roušku.  Pařez na hlavě vypadal, jako cylindr a jeho kořeny vytvářely zjev delších prořídlých vlasů.
Před Konou a Yoem se tyčil tří metrový bludný balvan. Spustil na ně stařeckým a znaveným hlasem: „Kámen?! Jaký kámen? S prominutím jsem bludný balvan.“
Jen co se tato slova donesla k jejich uším, hlasitě polkli a nastalo ticho. Takové ticho, že byste slyšeli i pírko padnout. Oba dva stáli jako vytesaní a neodvažovali se ani o píď pohnout. A ani jeden z nich se v tento okamžik neodvažoval říci ani slovo.
Balvanovi se nelíbilo, že mlčí. Prohlédl si je od hlavy k patě, přičemž je zpražil pohledem. Jestli náhodou neoněměli. Stačilo, aby udělal krok jejich směrem a v tu chvíli Kona vyjekla: „Moc se Vám za nás omlouvám, netušili jsme, že jste to… no však víte. Vy.“ Balvan shlédl dolů na ty dva, jako kdyby tam předtím ani nebyli.
„No to se podívejme, vápenčata,“ zvolal.
Kona se chopila Yoa a přivinula ho k sobě. Tiskla ho pevně a mezitím se doprošovala od Balvana odpuštění: „Prosím, nejezte nás! Moc se omlouváme.“ Jen jak to dořekla, obalila chlapce svým tělem, jako lidský štít.  Balvan zaměřil svůj zrak na ty dva a strašlivě se rozesmál. Jeho smích připomínal hromy, které trhají vzduch za bouře. Proč se krucinál směje? Hlubokým, prostým hlasem, který zněl, jako když by měl rýmu, vysvětlil: „Já se lidmi neživím. Prý nejste moc dobrý. Ale to takhle skaliska…“, jak to vyslovil, dostal na nějakou tu pevnou skálu chuť. Nebylo to zcela zřejmé, ale něco jako sliny se mu vlily do úst a on byl nucen polknout. Koně to nedávalo moc smysl. Když byl Balvan z kamene a živil se kameny, nebyl to nějaký druh kanibalismu? Okamžitě tu myšlenku zavrhla, nechtěla nad tím myslet, raději ho poslouchala. „… omlouvám se. Jeden můj známý asi tak před tisícovkou let omylem, ale opravdu omylem spolknul člověka. Měl strach, co se s ním stane. A věřte nebo ne, normálně kvůli tomu puknul na denním světle. Lidem se vyhýbáme obloukem a zásadně se živíme jenom kamením. Pochopte, proto se mě trochu dotklo, že jste mě nazvali kamenem.“
Yo se Balvana tolik nebál jako Kona. Ta z něj měla hrůzu, i když působil tak mile a přátelsky. Nemohl si pomoc a prostě se ho musel zeptat. Znenadání na něj vyhrkl: „A jak se jmenujete?“
Balvan se pousmál, až mu žula ve tvářích zapraskala. Uklonil se hluboce k zemi, až se pod ním otřásla. „Balvan Křemen, jméno mé.“
Kona se konečně zbavila strachu z Balvana a společně s Yoem jednotně odpověděli: „Těší nás.“
„Já jsem Kona,“ představila se a chvilku na to Yo dodal: „A já jsem Yo.“
„Potěšení na mé straně,“ řekl taktně Balvan.
Vrtalo mu hlavou, co taková vápenčata jako oni dělají uprostřed lesa. Okamžitě mu bylo jasné, že tu nejsou náhodou. Museli se ztratit.
Víte co se říkalo o bludných balvanech? Že jsou lesními strážci, ale také průvodci. A to se neříkalo nadarmo.
„Tak a teď mi povězte, co taková vápenčata, jako vy dělají uprostřed lesa. Víte vůbec, že se to tu hemží monstry, strašidly, příšerami a všelijakými tvory?“ ptal se Balvan. Kona si natočila na prst pramen vlasů a ušklíbla se: „Popravdě řečeno jsme se ztratili.“ Balvan zamručel: „Hmmm… mohl bych se vyptávat, co vás sem zavedlo, ale do toho mi nic není. Samozřejmě vás rád vyvedu.“ Vykročil k jihu a oznámil: „Rád chodím na jih, je tam tak nějak tepleji.“ Kona zůstala stát, byla nesmírně ráda, že je chce vyvést, ale potřebovali jít jiným směrem. Nerada, ale musela Balvanovi oznámit, že jde špatným směrem: „Víte Křemen-san, ale my nejsme z jihu. My jsme z Owari,“ řekla s největší ostýchavostí. Balvan se okamžitě zastavil a otočil se s překvapeným výrazem. Nasměroval se na sever a pronesl: „Omlouvám se. Moje chyba. Víte, je to poprvé, co se tu ztratil někdo z Owari. Jsem zvyklý, že se tu ztrácejí samurajové z jihu a tak už tam chodím samočinně. Ztratí se tu vždy v naivní myšlence, že zaútočí odsud na vaše město. Nezažil jsem za tu dobu, co tu zvětrávám, ani jednoho samuraje, co by prošel. Ti co přežijí první noc v lese a věřte, že jich moc není, nás následujícího dne žádají o pomoc. Už mnoho z nich se nás snažilo donutit, abychom je dovedli k vašemu městu, ale to je proti našemu kodexu. Nemůžeme k němu dovést nepřítele. I když jsme neutrální.“
Během cesty se Kona ptala, jaká monstra zde žijí. Celá dychtivá slyšet co nejvíce pomalu nedávala ani pozor na cestu. Balvan ochotně vyprávěl o entech, různých živých rostlinách, trpaslících, elfech, vílách, zbloudilých duších, kostlivcích, přízracích, bludičkách, skřítcích a o jeho bratranci bludném kořenu. To nebylo vše, zmínil se, že údajně v lese viděl jednou Kicune – mýtická liška, která zastupovala roli jakéhosi média, mezi světem živých a světem duchů, nebo také nadpřirozena.
A také upozorňoval na Tengua, což byl horský skřet a snadno byste si ho spletli s lesními skřety, ale Tengu měl dlouhý nos jako opice, což byl zásadní rys. Většinou měl pověst skřeta, který unáší děti. Někdy zase, když měl dobrou náladu, pomáhal zbloudilým poutníkům.
Ovšem samotná stvoření, neznamenali tu největší hrozbu. Balvan povídal, že les sám o sobě i ve dne byl velice temný, natož teprve v noci. To byl největší problém, všech co zabloudili. Protože v noci si všichni chtěli rozdělat oheň, aby nebyli v úplné tmě. Jakmile si začal dotyčný shánět dřevo, poštval proti sobě duchy stromů. Ty jej zahubily během několika vteřin. Ale když si člověk neposvítil, stal se obětí duchů bažin. Ty ho utopily v nějaké bažině. Po celém lese jich bylo víc než dost.

A je tu předposlední část 10. kapitoly. Doufám, že se vám líbí a že se těšíte na závěr :-) pokud se líbila, nezapomeňte zanechat like a klidně i komentář. U další části "napísanou".