Ninjosamuraj - Cesta temnotou

Kapitola 3. - Navrácený cizinec (2/3)

Hlasy utichly a zazněly kroky, blížící se ke dveřím, ty se otevřely a z domu vyšli tři muži. Jeden z mužů byl hostinský z místní hospody, ostatní muže Zazaki neznal. Muži procházeli kolem něho s lítostným pohledem, což malý klučina tak úplně nechápal. Hned co muži odešli, vešel obezřetně do domu. Nahlédl do jídelní místnosti, kde spatřil svého otce sedět na zemi, nedaleko něho se na zemi válely střepy z rozbité keramiky a v okolí tohoto nepořádku se rozlité saké vsakovalo do prken. Otec koukal se zadumaným pohledem stále do jednoho místa. Byl v dosti špatném stavu a strašně opilý. Přece jen toho vypil hodně a v takovém stavu nikdo neví, kdy má dost. Vedle něho se povalovaly prázdné lahve od saké, podle kterých to vypadalo, že Zazakiho otec vypil okolo dvou až tří litrů saké, vzhledem k jeho výšce a váze bylo zvláštní, že byl vůbec při vědomí. První jeho myšlenka, když pil první Choko saké byla, pouze si zlepšit náladu a zapomenout na ty hrůzné dny na bitevním poli, ale po sedmém, se už chtěl upít k smrti.
Zazaki opatrně vešel do místnosti a otec na něho pohlédl s nepřítomným pohledem, nicméně skrze dlouhé a vlnité vlasy špatně viděl. Přestal se opírat jednou rukou, aby mohl vlasy odhrnout, což ale způsobilo, že se začal motat, rychle odhrnul vlasy a začal se opět opírat. Jeho zarostlá ústa se hýbala, jakoby mezi zuby něco brousil, anebo to byl jen vztek na sebe sama.
„Pojď sem,“ řekl celkem nezřetelně. Podobně, jako kdyby měl ochrnutou tvář, trochu se přitom motaje. Alkohol mu nejen zamotal hlavu, ale i jazyk. Objal svého syna a pevně sevřel v náručí se slzami v očích. I když byl opilý, byl si vědom, co vyvedl a hlavně, že to musí napravit. Ačkoli byl Zazakiho otec nemohoucí, cítil povinnost, kterou musel vykonat, a to bylo, že se musel postarat o svého syna. Nehodlal čekat už ani minutu, a čím dřív začne, tím pro něho lépe. Uchopil svého syna za ramena a pohlédl mu do očí: „Synu, vím, že jsem udělal chybu, a chci jí napravit, odpustíš mi to někdy?“ Zazaki se podíval na svého otce a ani chvíli nemusel váhat, byl rád, že se mu vůbec vrátil z války: „Prosím Vás, otče, jste můj otec, já se na Vás nemohu přece zlobit.“ Otec seděl na zemi a jeho syn stál nad ním. Pokynul na Zazakiho rukou: „Synu, pomůžeš mi prosím dojít k Mitzuovu obchodu?“
Zazaki okamžitě vstal a pomáhal svému otci, nejen se zvednout, ale i chodit: „Jistě, otče a rád.“
Otec neměl moc kilo, asi tak okolo šedesáti až pětašedesáti kilogramů, jenomže kvůli alkoholu, své tělo neměl pod kontrolou a proto se spoléhal na svého mladého syna. Otec v podepření svého syna mířil do jednoho místního obchodu, který patřil Mitzuovi. Zazakiho otec doufal, že by mu zde mohli nabídnout práci. V obchodě se dalo sehnat cokoliv, jelikož v Tygřím Zálivu byl přístav Kago, který byl nezbytnou křižovatkou Orientských obchodů, tak se spoustu zboží dostalo do Mitzuova obchodu. Nicméně při válce se karavanám nedařilo dobře, i kvůli místním rebelům, kteří žili v Kaemonských lesích. Jinak v obchodě bylo na prodej zboží, s kterým se obchodovalo v Sagami, anebo co se vypěstovalo v Kaemonu.
Ve vesnici byl klid, slunce bylo zrovna nad hlavami, takže bylo poledne. To znamenalo největší sílu slunce, bylo dost velké horko, chytřejší lidé i zvířata se schovala do stínu. Zazaki si všiml spousty vesničanů, kteří podřimovali, nebo odpočívali pod stromem, či terasou v chládku. Dokonce i dítka si hrála u vody, nebo ve stínu. Muži co jen procházeli vesnicí, šli bez košile, kterou měli uvázanou na hlavě, aby nedostali úpal. Moc žen po vesnici nechodilo, protože byly doma a staraly se o domácnost. Prostě bylo moc horko na práci venku.
Upocený Zazaki se svým otcem došel k obchodu. Otci stoupl do hlavy ještě více alkohol z toho horka, ale naštěstí věděl o světě a dokázal v pořádku mluvit: „Počkej tu na mě!“ Rozkázal otec a Zazaki poslechl, posadil se ke stěně obchodu a čekal. Jeho otec už tak se bez nohy těžce dostával do obchodu, natož, když byl pod vlivem alkoholu. Chvíli poskakoval na jedné noze, poté s berlemi v rukou a nakonec zmizel kdesi uvnitř a dveře se zavřely. To byl ten moment, kdy Zazaki ztratil přehled o svém otci, tím pádem i otec o něm, a tak se začal zvědavě rozhlížet po vesnici. Nechtěl jen nudně vyčkávat.
Nic moc zajímavého se ve vesnici nedělo. Kovář vedl svou neokovanou kobylu na pastvu, ale nejprve ji vedl k pomalu vysychajícímu potoku, aby ji napojil. Jeho učeň nesl železnou rudu, kterou bude jistě tavit v peci, poté z té slitiny vznikne něco zajímavého, zbraň, zbroj anebo nějaký nástroj, jež v budoucnu nějakému člověku ulehčí práci. Zazakimu se orosilo čelo, jen stačilo pomyslet na kovářovu práci u ohně v tomto vedru a opotil by se každý. O kus dál jel farmář na voze, zapřaženým za volka. Farmář měl na hlavě klobouk vyhotovený z rákosu – tzv. Sugegasa, jenž ho chránil před sluncem. Vůz byl vrchovatě naložen “letními“ jablky a hruškami, byl tak vrchovatý, že jablka a hrušky musely být přikryty plachtou. To ovoce muselo vážit hodně, člověku zůstával až rozum stát, že to ten volek uvezl. Kam je asi ten farmář vezl? Nejspíše někam na sklad, nebo na trh. Sklad byl na kraji vesnice a tam si to také farmář namířil, tím pádem se Zazaki dočkal odpovědi. Z toho směru zrovna přicházel muž, který šel z nedalekého prasečáku, či vepřína. Vlekl prase na špagátu, to nejspíše tušilo, že jde na jatka, čili neúprosně kvičelo. Řezník Chan bude mít nejspíš práci, pomyslel si Zazaki.
Uprostřed vesnice, na takové prosté návsi se nacházela kamenná studna se stříškou, aby tam nepadalo listí, prach a jiné navátiny. Studna Zazakiho v tento horký den zaujala, dřív se o ni nikdy nezajímal, ale bylo tak strašné horko a on dostal žízeň. Ke studni ho táhla nějaká zvláštní síla, rozhlédl se, jestli nejede žádný povoz anebo kůň, když se zdálo, že je vše v klidu, vykročil ke studni. Vyklonil se přes okraj a podíval se dovnitř, studna byla tak deset – patnáct metrů hluboká. Když se nad ní nakláněl, zavanul mu na obličej chlad a závan, jenž nesl vůni příjemně studené vody. Nejdříve ho přepadlo urputné nutkání do studny plivnout, ale okamžitě tuto myšlenku zavrhnul. Spustil dolů kbelík na provazu, který visel z rumpálu, když slyšel šplouchnutí vědra, začal točit klikou a provaz se začal navíjet. Vytáhl plný kýbl vody, jenž byla až po okraj. Voda byla příjemně studená a osvěžující. Zazaki si s ní opláchl tvář a také hltal plné doušky, aby svlažil vyprahlé hrdlo. Zčeřená voda ve vědru se uklidnila a v ní se objevil odraz muže, který stál za ním. Když ho spatřil, vylekal se, až srazil kbelík zpět do studny. Vyděšeně se ho ptal, a zároveň nezapomněl na pravidla slušného chování: „Přeji Vám krásný sluneční den, mohu Vám nějak pomoci? Neznám Vás, jste poutník?“
U Zazakiho stál muž, vysoký a hubený, byl to mladý muž, jeho věk nemohl přesáhnout dvacet let, i když měl bledé, až bílé vlasy. Sledoval ho světle modrýma očima, jeho tvář vypadala jako němá, i kdyby se Zazaki sebevíc snažil rozeznat jeho úmysly, z jeho tváře by to nevyčetl. V tváři bylo zkrátka poznat, jenom to, že byl mladý. Výška okolo sto sedmdesáti centimetrů a váha tak šedesát kilogramů. Na sobě měl modrý svrchní oděv s kapucí, i když bylo neuvěřitelné horko, měl kapuci, jako by něco skrýval. Na tom modrém oděvu měl ještě kožený pršiplášť, který ho chránil, před případnou nepřízní počasí. Což mu zrovna dnes nebylo k ničemu. Na obloze nebyl ani mráček. Spodní část těla mu zakrývaly hnědé kalhoty, které se táhly k holením, u kterých se kalhoty ztrácely ve vysokých, kožených botách. Jenom blázen by si do tohoto počasí vzal takový oděv. Ovšem Zazaki nemohl spustit oči z té dlouhé dřevěné hole, co držel v pravé ruce. Na té holi byly nožem vyřezané ornamenty, pro Zazakiho neznámého původu. Při pohledu na něj se začínal bát a nevěděl, co má dělat. Muž ho pouze sledoval a po chvíli, když viděl, že chlapec nevydrží ten tlak, promluvil chraplavým hlasem: „Chlapče, nechtěl bys udělat dobrou věc, pro svou zemi?“
Zazakiho opustila nejistota, která ho nelítostně sužovala a ta slova ho velice zaujala. Člověk sám o sobě mu začínal být sympatický a chlapce si začal získávat. Zvědavý Zazaki se začal pídit po jeho úmyslech: „Co by takový chlapec jako já mohl udělat pro svou zemi? Ovšem rád pomůžu všemi možnými prostředky.“
Když muž viděl, jak byl Zazaki stavěný, sebejistý a odhodlaný pomoci své zemi, věděl, že on je ten pravý a tak mu nemazal med kolem pusy: „Nabízím ti stát se válečníkem a bojovat za správnou věc. Byl bys cvičen podle nejlepších metod vesnice Kaemon. Pro kterou jsou typickým znakem válečníci, kteří se nazývají Rajajové. Dle jejich tradic se cvičí ti nejlepší samurajové. Stal by se z tebe velký muž, dostal bys práci a hlavně bys mohl bojovat za dobrou věc.“
„To v žádném případě,“ zvolal Zazakiho otec, který vše slyšel a viděl zpovzdálí. O berlích se belhal ke svému synovi.
Zazaki byl zklamaný, že se nestane válečníkem, ale jeho otec byl také zklamaný, že ho jeho syn neposlechl a nečekal tam, kde měl. Pomalu se blížil k němu a během pokulhávání svého syna káral: „Neříkal jsem ti, že máš na mě čekat před obchodem? Namísto toho se procházíš po vesnici a ještě k tomu se bavíš s takovými blázny!“
Zahalený muž s holí se cítil dotčeně: „No dovolte!“
Zazakiho otec chňapnul svému synovi za ruku: „Nedovolím!“ Berle, kterou pustil, aby mohl uchopit Zazakiho, upadla na zem, ale pozorný chlapec ji vzal do rukou a pokračoval v chůzi s ní.
Otec i syn si o muži mysleli, že musí být trochu blázen, poněvadž takhle být oděn v tomto počasí mohl být opravdu jen blázen, ale Zazaki k němu začal vzhlížet, protože mu muž nabídl něco, co ho opravdu zajímalo. Ovšem přestal o něm pochybovat, když se zvedl vítr a na oblohu přivál mračna. Ta tam až doposud nebyla. Z mraků se spustil silný déšť a Zazaki se otočil na toho muže, který se jen usmál. Jak jen mohl vědět, že se přižene taková nečekaná bouře? Muž mu zamával a po chvilce odešel pryč.
Zazaki byl v patách svému otci, aby byli dříve doma, pokusil se mu pomoci, ale on jeho pomoc rozzlobeně odmítnul. Cestou Zazaki přemýšlel nad tím, jak se z něho mohl stát uznávaný válečník, ale jeho otec evidentně nechtěl, aby s armádou měl cokoliv společného. Nebylo ani divu, stačilo se podívat na jeho nohu a každému bylo hned jasné, proč si nepřeje, aby jeho syn byl ve válce. Jeho milovaný syn byl slušně vychovaný, a proto se neodvážil ani coulem své osobnosti odporovat svému otci, a tak oba došli domů za doprovodu hrobového ticha a dosti dusné atmosféry. Ani jeden z nich se neodvážili na toho druhého promluvit, není-li však pravda, že Zazaki už na večer spřádal plány.
Domů došli zcela promočeni a zbytek dne spolu raději nemluvili, viděli se až u večerní krmě. Zazakiho otec po celou dobu pojídání nevydal ani hlásku, tvářil se hodně přísně. Poprvé promluvil, od té doby, co byl rozzlobený na syna: „Synu, nalej čaj,“ s pozdvihnutím Choko. Zazaki hbitě vstal a sundal z ohniště konvici s čajem, který nalil otci do kalíšku. Když si otec dával čaj, znamenalo to, že se chystá jít spát. A také že ano, vypil dva kalíšky a ulehl na Futon *)

*)Velká, měkká a pohodlná matrace, která se dávala na zem. V Japonsku se využívala namísto postele.

Své sliby plním a každý den přibývá část příběhu. Zároveň chci všem poděkovat, je Vás tu čím dál tím víc. Nezapomínám ani na věrné čtenáře, kteří si každý den najdou čas na čtení, i Vám moc děkuji. Každý hlas a komentář potěší ;) Přeji příjemnou zábavu a u další části "napísanou".