Basketball love

nový dům, nová škola, nový život...

Ráno mě vzbudila máma.,,No tak vstávej, rychle! Ani nechci vědět, jak pozdě si přišla domů!'' Protřela jsem si oči a unaveně zamžourala na mámu. Přes holá okna bez záclon proudilo do pokoje otravné ranní světlo. ,,Ne, to opravdu nechceš...'' Zasmála jsem se. Máma ale byla neúprosná. Stáhla mi peřinu z postele a tahala mě ven. ,,Tak už vstávej! Rychle se obleč, dole máš snídani. Za chvíli tu jsou stěhováci!'' ,,No jo furt...'' Zívla jsem a neochotně se zvedla. Dole táta s mámou chystali krabice které povezou stěhováci a bráchové seděli na jedné z krabic a dělali něco na tabletu. ,,Ahoj.'' Dostala se mi sborová odpověď ,,Ahoj!'' Na jedné z krabic ležela moje snídaně na papírovém tácku. Jen jsem dojedla a už tu vážně byli stěhováci. Naložili nachystané krabice do velkého náklaďáku a jako první vyjeli směr náš nový dům. Potom jsme naložili krabice s těmi nejvzácnějšími věcmi do auta a rozloučili se s domem. Nebyl největší, nejhezčí ani nejnovější, ale byl náš. A teď je to pryč. Stejně jako moji přátelé, tým a všechno ostatní. Nevydržela jsem to a šla si sednout do auta. Táta zamkl a i oni si šli sednout. Měli jsme štěstí že jsme bydleli na kraji města, takže jme najeli na dálnici a ušetřili čas strávený v zácpách ve městě. Za necelou hodinu jsme byli na místě. Schválně jsem odvracela zrak a nechávala si první pohled až vystoupím z auta. To mé bratry ani nenapadlo a už neskrývali nadšení. Podle jejich slov byl ten dům vážně hezký. Vystoupila jsem z auta a dívala se na příjezdovou cestu-bydleli jsme totiž až na konci ulice. Nadechla jsem se a otočila se. Chvíli jsem zůstala stát a jen se koukala na ten dům. Byl...byl ÚŽASNÝ!! Rozeběhla jsem se za bratry, kteří už odemykajícím rodičům přešlapovali za zády. Mamka odemčela a my vešli. Byl vážně krásný, větší než náš minulí. Vyběhla jsem schody nahoru. Na jedněch dveřích byla cedulka s mým jménem, tak jsem tam vešla. Páni, ten pokoj byl super. Vlastní koupelna... Šatnu sice neměl, ale s rodiči jsme koupili novou velkou skříň. Kluci mají koupelnu společně chachaaa :p stěhováci začali nosit nábytek do domu, pak i krabice. Když jsem měla všechno svoje zařízení, začala jsem si stavět pokoj. Stůl k oknu, skříň na jednu stranu, na druhou postel a různé police, doprostřed koberec. Pak jsem si začala pomalu ale jistě vybalovat. Na okno poháry, do polic fotky a svíčky, kolem postele světýlka,nějaké plakáty a to hlavní - nad postel jsem si připevnila dres a fotku týmu. Po obědě jsme se šli projít kolem. Pro mé potěšení jsem zjistila, že kousek od domu je basketbalové hřiště. Kdo ví, jestli se mi bude chtít hlásit dobrý nového týmu, posilovno tolika letech v jedněch barvách. Tady si budu moci hrát. Vrátili jsme se celkem pozdě. Když rodiče dovybalili kuchyň, dali jsme si večeři. Já si dala základní věci do koupelny a provedla první koupání v tomto domě. Řekla jsem si že oblečení si necháme na zítra a šla v posteli dohnat to, co jsem nestihla včera. 

------

Tři dny vybalování, uklízení a zabydlování uběhly jako voda. Večer před  dnem D jsem seděla na posteli a přemýšlela. Už jsem měla v tašce nové učebnice a sešity. Najdu si přátele? Jaká bude třída? A jaký mi asi dají rozvrh...a to hlavní: co bude s basketem? Přemýšlela jsem celou noc...

Z mého dilema mě vytrhnul zvuk budíku. Už to je zase tady - škola!! Vyhrabala jsem se zpod peřin a protáhla unavené tělo. Okamžitě jsem si uvědomila bolest v mé hlavě a skrčila jsem se. Takhle jsem se do školy netěšila snad nikdy. Vzala jsem župan, který byl od večera přehozený přes okraj postele a zachumlala se do něj. Se zívnutím jsem otevřela dveře svého pokoje a vešla do chodby. Bylo to zvláštní, byla ještě taková... holá.  Naše stěny vždycky přetékaly obrázky, fotkami a dalšími věcmi. Taky trofejemi- už jsem se zmínila že basket máme v rodině? Tedy, mého staršího bráchu to minulo, toho zajímá jenom jeho kapela, ale jinak všichni milujeme basket, Táta trénuje tým mého mladšího brášky, máma si občas zahraje.... A já s tím možná seknu. Hned jak jsem sešla dolů, bráška mě málem srazil na zem když kolem mě proletě jako letadlo. ,,Dávej bacha!'' Zavrčela jsem za ním a pokračovala v cestě za kuchyňskou linkou. Otevřela jsem skříňku, ale ta byla prázdná. ,,Mami? Kde máme prášky?'' ,,Proč?'' ,,Bolí mě hlava..'' Podívala se na mě ,,Páni, vypadáš strašně!'' ,,Díky..'' Zasmáli jsme se. ,,Pojď za mnou.'' Šli jsme do předsíně, která byla stejně jako obyvák ještě stále okupována krabicemi. ,,Někde tady by to mělo...tady!'' Mamka vytáhla bílou krabičku a zachrastila mi s ní před obličejem, ,,Díky.'' Hned jak jsem ji otevřela vrátil se mi úsměv na tvář.''Starý dobří kamarádi spasitelé..'' Pomyslela jsem si. Vzala jsem si jednu bílou pilulku a krabičku hodila zpět do krabice. Pak jsem si uvařila čaj. Sedla jsem si za stůl a nadechla se té lahodné vůně. Napila jsem se a spolkla pilulku. To a menší dávka chladné vody na můj obličej mi vrátilo sílu do života. Oblékla jsem se do nové školní uniformy-která mimochodem byla opravdu pěkná, alespoň něco- , vzala si tašku a šla zpátky dolů. Na jídlo jsem neměla chuť, žaludek jsem měla jako na vodě. ,,Tak můžeme?'' Zeptal se mě táta a já přikývla. ,,Čau!'' Zavolala jsem přes rameno do toho chaosu za mnou. Nastoupili jsme do auta a vyjeli směr moje nová střední. Cesta se zdála být příliš krátká, za chvíli jsme už stáli před budovou a já seděla na sedadle jako přikovaná. ,.Tak běž.'' Vybídl mě táta a pousmál se. ,,Víš že s tebou jít nemůžu.'' Přikývla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Zamávala jsem tátovi a ten odjel. Už nebylo cesty zpět. Otočila jsem se a vyšla vstříc do neznáma.