Basketball love

"já jsem pan božský"

Ve škole jsem hned zamířila do ředitelny. Táta mi tak nějak vysvětlil kde to je, takže jsem to po pěti minutách našla. Zaklepala jsem a vešla. Okamžitě mě pohltila silná vůně kávy. ,,Dobrý den.'' ,,Zdravím vás!'' Ředitel byl příjemně usměvavý-jestli to teda nedělalo nadbytečné množství kofeinu v jeho krvi-,,Posaďte se prosím.'' Vysvětlil mi něco málo jak to tady chodí, dal mi klíče od skříňky a plánek školy. ,,Tak, pojďme se podívat na tvoji skříňku.'' Vstal a vedl mě chodbami plnými žáků, kteří na nás většinou směřovali své pohledy. Když jsme došli k cíli, konečně jsem si tašku odlehčila alespoň o 10 kilo. Ředitel mi při tom pořád něco vyprávěl a chraplavě se smál. Ani jsem si tak nevšimla že chodby se vyprázdnily a zazvonilo na hodinu. ,,A pak jsme- aaa výborně. Pravý čas tě zavést do třídy.'' ''Perfektní, přesně na to jsem se těšila...'' Povzdechla jsem si. ,,Ale copak copak, nervózní?'' Zeptal se ředitel a poplácal mě po zádech tak, že mi málem vyrazil dech. Musela jsem to rozdýchat. ,,T-trochu'' Sýpala jsem. ,,Tak jsme tady.'' Stanuli jsme před třídou 1-A. Vešli jsme tam a všechny pohledy padly na nás. Přejela jsem pohledem po třídě a zastavila jsem se u jedné lavice. Seděl tam blonďatý kluk, něco škrábal na papír a potom smuchlanou kuličku hodil jinému o hlavu. Pak si strčil propisku do pusy a až potom se taky podíval směrem k tabuli. Nepatrně se pousmál. Byl přesně takový jak ho všichni popisovali. Kise Ryōta. Uhnula jsem pohledem. Je to model- egoistický, namyšlený a namachrovaný kluk, jehož ego se zvětšuje faktem že patří do zázračné generace basketbalistů. Jeho schopnost je kopírovat techniku ostatních. Můj bráška ho obdivuje stejně jako dalších 5 členů generace. Ředitel mě představil a já zaplula do poslední lavice vzadu u okna - bohužel hned vedle kiseho. Ten mě ještě chvíli sledoval, ale já si ho nevšímala. další nudné hodiny jsem nějak přetrpěla. Jelikož byl první den, měli jsme na oběd o třičtvrtě hodiny víc než normálně, taky se zapisovalo do klubů a volnočasových aktivit. Procházela jsem stánky, až jsem vešla do sportu. Za chvíli jsem uviděla basketbal. Zůstala jsem chvíli stát a přemýšlela jsem. Ale při pomyšlení na hru mě začaly svrbět prsty. Rázným krokem, abych si to už nestačila rozmyslet, jsem šla ke stánku. Podívejte dívky jsem napsala své jméno. Pozítří budeme rozřazování do skupin. Snažila jsem se to potlačit ale tlemila jsem se od ucha k uchu. Protože jsem neměla ke komu si sednout na oběd, šla jsem se usadit na zidku na konci atria. Vytáhla jsem svoji bagetu, svoji voňavou úžasnou bagetu a zakousla se do ní.,, Ahoj! " Vedle mě na zídce přistál něčí zadek. Pak jsem se koukala do vysmátého Kiseho obličeje. Málem jsem z něj dostala infarkt.. Byl oblečený v dresu Kaijo.,, Já jsem -",, Já vím kdo jsi, nejsem blbá. ",, Viděl jsem že se hlásíš na basket... Netypoval bych tě že hraješ. " No jistě, zase je to tady. Copak 166 centimetrů nikomu nestačí?! nikdy jsem nebyla žirafa a taky jsem to nikdy nepotřebovala.,, Ale hraju. ",, No jasně. Lýtka, stehna, ruce...Celkově vypra-",, Můžeš mě laskavě přestat skenovat?! " Zavřela jsem. Copak je to normální, přijít za člověkem a bavit se o jeho svalech a postavě? Zírala jsem na něho nechápavým výrazem a on toho využil. Kousnul si do MOJÍ bagety ,, Každopádně chci říct, že ti budu fandit. Podle mě to dáš... Jako jediná! " ukázal nazdar mě jednoprstovou pistolkou, mrknul a někam běžel. V tu chvíli jsem měla chuť ho zabít, hezky pomalu, znáte to. Co si to do haje dovoluje, komentovat moje svaly, kousat do MOJÍ bagety a pak na mě ještě mrkat?! Tak tohle nedám. Ten kluk má tolika ega že by ho mohl rozdat celé Africe a ještě by mu zbylo. Naštvaně jsem seskočila ze zídky a vyhodila ožužlaný zbytek bagety. Po něm to už vážně jíst nebudu...