Basketball love

Na hraně

Další týden byl k ničemu. Kdo by řekl jak mi ten otravný egoista bude chybět. Pomalu se začal blížit winter cup. Toho se sice holky nezúčastní, ale máme menší turnaj. Bylo to pořád to samé, škola trénink, úkoly, spánek, škola trénink, úkoly,spánek... Přestávalo mě to bavit. Od toho dne pršelo a nedalo se vyjít ven. V hodinách jsem se nemohla podívat napravo, protože bych se dívala Kisemu přímo do očí. Vždycky se díval první buď on, nebo já a když se naše pohledy střetly hned jsme uhnuli. A byla to moje chyba. Vo bych teď dala za to, kdyby po mě alespoň flusnul papírek. Jediná dobrá zpráva je že jedna hráčka v týmu si vyvrkla kotník(zrovna ta co ji nemám ráda) a bude ji zastupovat Miho. Uplynul další týden, první v říjnu. Jednou večer u mě Miho spala. Dívaly jsme se na filmy,jedly a dělaly různý kraviny, prostě normální přespávačka. Tak jsme leželi u toho filmu a najednou mi na hlavě přistál polštář. A další. ,,Miho!''Začala jsem se smát hodila polštář nazpět. Přiletěl další, zase rovnou do obličeje. ,,Nééé Miho vážně! Nechce se mi vstávat.'' ,,Ale ty musíš vstávat!'' ,,A to jako proč?'' ,,Mám pro tebe venku překvapení..'' ,,Co?'' Okamžitě jsem se zvedla, tohle na mě holt platí. ,,Musíš se oblíct a jít na to hřiště za barákem, já tam za tebou dojdu. Ale musíš fakt rychle, nebo mi to překvapení uteče..'' ,,Cože?'' Uteče? to mi chce dát psa nebo co? Chtěla jsem se jít podívat z okna, protože je z něj na hřiště vidět, ale Miho si před něj protestativně stoupla, ,,Oblíkat!'' Zavelela. ,,Hrrr no dobře...'' Donutila jsem své líné tělo se rychle obléct a vyrazila jsem sama na hřiště, protože během toho měsíce jsem zjistila že s Miho se nemá cenu hádat. Už se trochu stmívalo, když jsem šla po asfaltové cestičce směrem ke hřišti na kraji parku. Když jsem tam došla, nevěděla jsem, jestli být šťastná nebo smutná, že to nebyl pes...