In Love With A Criminal (FanFikce- Loki CZ)

War: part 1

Blížili jsme se k sídlu a snažili se být, co nejvíc, nenápadní. Moment, našeho, překvapení zkazil, samozřejmě, Tony a to tím, že po dvou strážních, kteří postávali u hlavní brány hradu, vystřelil jednu ze svých, malých, ale účinných, raket ze svého obleku... V tu ránu se spustil poplach, naše skupinka se rozeběhla k Nephilimům a strhla se bitva nevídaných rozměrů..

Já se zastavila pár metrů od boje, naprosto mi zdřevěněly nohy, strachem a já byla paralizovaná.. Rozhlížela jsem se po ostatních se strachem v očích.... Tony se vznášel nad sídlem a pálil po něm jednu střelu za druhou. Thor je zneškodňoval svým mocným kladivem. Všimla jsem si, jak kladivo zvedl nad hlavu, začaly mu do něj proudit blesky z oblohy, následně s ním udeřil do země, která se, v okruhu nejméně, pěti metrů, kolem blonďatého boha, zvlnila a popraskala, čímž zneškodnil docela dost nepřátel...

Bruce, v podobě Hulka, Nephilimy, doslova, drtil, svými pěstmi. Clint je, opodál, zneškodňoval svými, speciálně upravenými, šípy a případně rozdal pár ran pěstí.. Natasha s nimi měla, mnohem větší, problém, měla pouze pěsti a pistole, která jí moc platná nebyla a tak jí pomáhal Steve, který měl pouze štít a pěsti. A tak jim oba strhávali náhrdelníky a následně setkali hlavy jejich vlastními zbraněmi. Skvěle spolupracovali..

Nakonec jsem se zaměřila na, pro mě nejdůležitější, osobu a to sice na černovlasého boha lží, klamu a neplechy, Lokiho.. V ruce měl svou dýku a stál uprostřed skupinky, tří, Nephilimů.. Loki se, hbitě, vyhýbal, jejich obřím, ledovým, mečům. Jeden z nech ho po chvíli zasáhl do ruky, ve mě hrklo strachem, Loki ale, jen trochu, zasyčel bolestí, načež, naštvaně, popadl obrův řetízek, který mu serval z krku, následně ho bodl dýkou do břicha a když obr padl na kolena, vzal jeho ledový meč a setl mu hlavu.. Oddychla jsem si, ale zbytek boje jsem už nemohla sledovat, všiml si mě totiž z Nephilimů, z jedné velké skupiny stojící kolem Stevea a Natashy...

Strachy jsem vytřeštila oči a třásl se mi kolena. V ruce jsem svírala dýku a kromě mírného,  nervózního přešlápnutí jsem neudělala jediný pohyb
- "Rád tě, opět, vidím" prohlásil hlubokým hlasem, doprovázeným, zlověstným, úsměvem, když ke mě přišel.. Na chvíli jsem na něj nechápavě prohlédla, po chvíli mi to ale došlo, byl to ten samí Nephilim, který si pro mě, se svou skupinou, přišel do hotelu a pak za mnou byl v cele, aby mi mohl, velmi radostně, oznámit, že se můj čas krátí.. V tu chvíli mě přepadl, nesnesitelný, vztek. Rázem jsem měla odvahy na rozdávání "Dnes už tě mužů, konečně, zabít. Už tě nemá kdo zachránit, všichni mají dost práce s mými muži" ve tváři měl stále ten úsměv
- "Nepotřebuju chránit, už dávno nejsem tak bezbranná" odsekla jsem..

Naštvaný Nephilim se na mě vrhl a já, pohotově, uhýbala jeho ranám proti mému obličeji. Přesto měl, se svou silou, navrch. Oháněla jsem se po něm, svou malou, dýkou, zatímco on měl, obří, ledový, meč... Po nějaké době, kdy jsem, úspěšně, uhýbala před jeho mečem i pěstmi, mě zasáhl, ostřím meče, do ruky. Vykřikla jsem bolestí, jen se usmál a využil chvíle mé nepozornosti, načež mě chytil pod krkem a vytáhl mě do výšky svých, modře zářících, očí, takže se moje nohy houpali, minimálně, metr nad zemí
- "Teď tě, konečně, zabiju" prohlásil vítězně s úsměvem a zesílil stisk na mém krku. Snažila jsem se nadechnout, ale neměla jsem, naprosto žádný, přístup ke kyslíku. "Tak dělej něco! Přeci to teď nevzdáš, přeci se nenecháš zabít, když jste se dostali tak daleko. Tak se vzchop!! Udělej to pro sebe.. Musíš žít, když ne kvůli sobě, tak kvůli Lokimu!!" křičel na  mě vnitřní hlas. To mi dodalo odvahu, musím žít. Musím žít pro něj.. Ztěžka jsem zvedla ruku, ve které jsem, slabě, svírala dýku a zařízla jí obrovi do ruky pod mým krkem. Povolil stisk a já padla na zem a ztěžka lapala po dechu.. Rychle jsem se ale oklepala a využila, chvilkové, nepozornosti nepřítele -  několikrát jsem mu vrátila dýku do břicha. Padl na kolena, ale dýku mi vyrazil z ruky. Neváhala jsme a šla přímo k němu
- "Sbohem, stvůro" ušklíbla jsem se na něj znechuceně, načež jsme mu pravou ruku - s prstenem - položila na ledovou hlavu. Prsten začal zářit oslepující modrou barvou. Obr hlasitě a bolestně vykřikl a následně se, přímo pod mou rukou, rozpadl na ledové kusy.. Vytáhla jsem jeden koutek úst do, pohrdavého, úšklebku, směrem k rozpadlému tělu "Neměla bys s Lokim trávit tolik času, tváříš se jak on" pokáral mě vnitřní hlas "Sklapni" odsekla jsem mu a podívala se na Lokiho, ten na mě chvíli cívek, načež se na mě, tak trochu zlověstně, usmál, pak se ale musel věnovat, stále se zvětšující, skupině Nephilimů kolem něj..