Jizvy života

Kapitola 1

Zase....zase sedím na zemi, ruku nataženou nad vanu a žiletkou si jemně přejíždím po ruce. Přemýšlím....přemýšlím, jak je možné, že je na světě tolik zla....jak se k sobě můžou lidé chovat tak zákeřně. Jak je možné, že existuje nějaká šikana, jak je možné, že nám jeden člověk dokáže naprosto zničit život. Přiložím žiletku na zápěstí a přitlačím, už...už chci škubnout, jenže v tom si vzpomenu, na mého nejlepšího kamaráda a kamarádku, kteří mě vždycky prosili, abych s tím přestala, z očí se mi začnou valit slzy...zvolním tlak na žiletku a škubnu...pak znova a znova a znova....krev se valí ven, malýma potůčkama, které si hledají cestu přes moje zápěstí a nakonec končí jako malé kapky ve vaně. Už pořádně ani nevidím svou ruku....cítím, jako by mi s každou kapkou krve, odešla z těla část toho vzteku, smutku....upustím žiletku.....chvíli tam jen tak sedím a přemýšlím. Po chvíli se zvednu, zápěstí strčím pod proud vody a následně osuším kapesníkem, smyju krev, vezmu žiletku, utřu slzy a usmívajíc se vyjdu z koupelny....
Hnusí se mi, celý tento svět.....jen co vejdu do školy, cítím všude ty mrazivé pohledy, které mě probodávají skrz na skrz. Cestou do třídy schytám pár nepříjemných poznámek k mé osobě....nevšímám si jich, hnusí se mi, jsou ubozí. Ve třídě usednu do poslední lavice a přežívám všech šest vyučovacích hodin...mezi tím bloumám svýma myšlenkama.
Smrt....smrt to je to co potřebuju ....jsem sama doma.....
Nevím co dál, zase mě přepadají myšlenky na sebevraždu, tak jako každý den, beru tabletky a převaluju je jen tak v rukách. Po tvářích se mi opět začnou kutálet slzy, které dopadají na mé jizvy.
Pořád doufám, že mám ještě nějakou naději....vezmu tabletku a dam si ji před ústa...nemůžu, nemůžu tady nechat mámu, Vivi a Lukase, na to je mám až moc ráda, vrátím tabletky zpátky....
Proč Vivi, proč? Ptám se sama sebe, zase se pořezala a můžu za to já, kdyby to tehdy neviděla u mě, nezačla by s tím......
Nesnáším to tady.....

" Dokud nám bije srdce a dýcháme,
tak má cenu bojovat"