Jizvy života

Kapitola 4

Stojím v černo černé tmě, nic si nepamatuju......
Aspoň mám čas na přemýšlení, kde to vlastně jsem?
Kde nic tu nic, je to zvláštní, ale nemám strach, působí to celkem uklidňujícím dojmem. Něco mě táhne dál do tmy, nevím co, ale je to silnější než já....
Zase padám, ale tentokrát svýma vzpomínkama...
Jeee tady jsem s mými rodiči jako úplné miminko...
Poprvé s Vivi...ten den si opravdu nepamatuju...
A tady je můj první den ve školce.....
Tuhle procházku si moc dobře pamatuju.......tady se s mamčou houpu na houpačce, ach jak jsme byli obě šťastné....
A hele, den kdy jsem poprvé viděla brášku...
No ne...můj první den ve škole....
A spoustu dalších zážitků ze soutěží a z jiných mnou oblíbených činností....
...a jejda dostáváme se k mým temným vzpomínkám....
Samé žiletky, krev, smutek, slzy, hádky...
Jediná dobrá vzpomínka mezi těmi špatnými, je první chat s Lukasem.....a následně první společný venek....
Úplně poslední vzpomínka, je to poslední co jsem udělala.....a už si vzpomínám...předávkovala jsem se...
To snad ne, to je Lukas on mě našel...

Co to je? Teňounký paprsek světla, který mě znovu táhne, ale tentokrát vzhůru...

Ostrá záře světla mě praští přímo do obličeje...
"Probouzí se" slyším tátův hlas..
"Holčičko moje, co nám to děláš, tolik jsme se báli"...
Slyším mámu, která se mi následně vrhá kolem krku...cítím jak mi její slzy dopadají na krk...
Pomalu otevřu oči... "Kde to jsem, co se stalo?"....zeptám se potichu...
"Tak já vás nechám o samotě, určitě si máte co říct." řekl další hlas, kouknu tím směrem a vidím muže oblečeného v bílém plášti...
Už mi pomalu začíná docházet kde jsem...
Z mého přemýšlení mě vytrhne mamka, se slovy...
"Jsi v nemocnici, chtěla jsi nám odejít."..řekne, opět se slzami v očích...
Ano už jsem si vzpoměla...
"Kde je Lukas?"...
"Poslaly jsme ho domů, zhroutil se, byl z toho hodně nešťastný"...řekl taťka.

Zadívám se z okna....
"Co bude dál?"

"Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít"