Jizvy života

Kapitola 7

Do hajzlu!!!
Zase mě zachránili, jak je to možné! A kde to zase jsem?

Pokoj ve tvaru kostky, poměrně malý, celý bílý, jedno zamřížované okno.....uprostřed toho všeho, kovová postel, vedle ní kovový stůl a židle. A pak ještě bílé dveře splývající se stěnou.

A co to mám zase na sobě???
Čistě bílá, dlouhá noční košile. Pohla jsem se a....auuuu, moje ruka....kouknu na ni, mám ji obvázanou obvazem. Na druhé ruce mám nějaký štítek, na kterém stojí......

Psychiatrická léčebna-uzavřené oddělení
Michaela Nováková
č.718425

Připadala jsem si jako nějaké pokusné zvíře!
Zavřená v kleci, pozorovaná a oštítkovaná!

Vztala jsem z postele....chytla jsem se jednou rukou stěny za postelí a šla jsem......mýjela jsem první roh, za ním se táhla další stěna, v které bylo okno. Mříže zevnitř i z venku, za ním krásný park s fontánkou a spoustou lidí v županech. Pokračovala jsem dál.....další roh a zase stěna. Takhle jsem prošla celým pokojem až zpátky ke své posteli.

Tak co? Jak se cítíš?

Zase ten hlas....

Na to, že jsi ho zabila, jsi nějak v klidu! Umřel kvůli tobě! Jsi bezcitná mrcha, nezasloužíš si žít!!! Slyšíš! Nezasloužíš!

Sedla jsem si na postel, chytla se za hlavu a začala řvát....
"Nech mě být, nikoho jsem nezabila!!!! Proč mi to děláš?!".....
Křičela jsem jak nejvíc jsem mohla!
V tom se otevřely dveře a dovnitř vběhla sestra s doktorem.
Doktor mě chytil a sestra mi píchla nějakou injekci.

"Slečno, uklidněte se, co se děje?".....zeptal se doktor.
"To on, on mi.....já ho nezabila, vážně! Musíte mi věřit! Prosím!!!".....začala jsem znovu křičet!
"Promluvíme si o tom, až se vyspíte.".....řekl doktor mile.

To už jsem začala usínat, asi začaly působit ty léky.
Někde v dálce jsem stále slyšela....

To ty....ty jsi ho zabila!.......