Jizvy života

Kapitola 11

Noc byla velmi chladná...já byla pouze lehce oblečená....pyžamo, župan a bačkory?

"Musíš si sehnat jiné oblečení....potřebuješ peníze...zabíííj!"...hlas mĕl vždycky pravdu...musím ho poslechnout.

Les, který se rozléhal kolem léčebny, byl velmi tmavý a hustý....vztoupit do nĕj znamenalo, nechat se pohltit tmou...jako by vás sežrala obří příšera. Bylo to zvláštní, sama uprostřed ničeho...sem tam nĕjaké prasknutí vĕtví, nebo nĕjaký noční pták. Les byl velmi dlouhý a já jsem pod pokrývkou tmy došla až k silnici...

Z dálky jsem vidĕla pár pouličních lamp...autobusová zastávka a na ní nĕjaká mladá slečna, zřejmĕ trošku opilá.

"Teď máš příležitost, vezmi ten nejvĕtší kámen, který tady najdeš a prašť ji do hlavy!"....

Šla jsem velmi tiše....našla jsem nĕco lepšího, než byl kámen...byla to kovová tyč. Slečna zrovna stála otočená zády a nejspíš poslouchala hudbu, čehož jsem využila a vší silou ji praštila do zadní strany hlavy...okamžitĕ se zkácela k zemi.

"No výbornĕ...teď pospĕš a odtáhni ji dolů k řece....nezapomen vzít tu tyč s sebou."...

Slečna byla na štĕstí lehká, navíc jsem ji táhla z kopce, takže práce byla hned o nĕco jednodušší. Nĕkde za mnou jsem slyšela zvuk projíždĕjícího auta.

Vysvlékla jsem sebe i ji...a vymĕnila nám oblečení, slečna mi byla docela podobná, navíc s takovou ránou na hlavĕ...ale pro jistotu....vzala jsem tyč a slečnĕ ještĕ lehce upravila obličej. Teď je to naprosto dokonalé! Tyč jsem hodila do řeky, v které jsem si také umyla zkrvavené ruce. Nyní jsem mĕla nové oblečení, peníze i novou identitu...Klára Hanáková....

Ten večer jsem autobusem odjela do mĕsta, ve kterém jsem si pronajala pokoj v motelu.....zdál se mi velmi divný sen....