Jizvy života

Kapitola 2

"Tak mi pověz, jak se cítíš" řekla psycholožka......chodím k ní už tři čtvrtě roku.....a nic, žádná změna, žádný pokrok...
..." Jak se cítím?" ..."Nijak, prázdně, nepotřebně, odkopnutě, svázaně, mám strach, chce se mi brečet, řvát, ale nemůžu, nechci ubližovat lidem okolo sebe"...odpovím...
"Přemýšlíš někdy nad sebevraždou?"...
"Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu, na nic jiného nemyslím".....
"Myslím, že by bylo vhodné navštívit psychiatra, předepíše ti nějaké antidepresiva aby se ti ulevilo, uvidíš, bude ti líp..."

Ležím a přemýšlím nad tím co říkala, je mi 14 a už jsem skončila jako psychicky narušená osoba nadopovaná práškama, abych se tady trápila ještě dýl....vzpomínám, jak to bylo krásné, když jsem byla malá a mou jedinou starostí bylo, co obleču panence barbie...

Už pět minut čekám na Lukase, je to můj nejlepší kamarád, ani nevím, jak si vysloužil tu přezdívku...a už ho vidím...

Procházíme se a po dlouhé době je mi zase krásně, s ním se cítím v bezpečí a volná....najednou dojdeme k tématu Vivi, mé nejlepší kamarádce, zase se mi začnou drát slzy do očí, stále se řeže a blbne čím dál víc...Lukas mě chytí za ruku, přitáhne si mě k sobě a obejme mě...zdá se mi, že tak stojíme snad celou věčnost, moc mi to pomáhá...pustí mě, otře mi slzy, chytne mou hlavu, podívá se mi do očí a řekne..."Hlavu vzhůru princeznou, padá ti korunka"...

Řekla jsem si, že se to nikdy nestane, ale stalo....zamilovala jsem se do něj....

Takže zase všechno od znova, celý koloběh s žiletkou...

"Život je hazard se smrtí"