Jizvy života

Kapitola 5

Nesnáším to tady....
Každý se tady na mě dívá skrz prsty, i moji vlastní rodiče....
Nemůžu nic, ani si dojít sama na záchod, bez toho aniž by mě matka nekontrolovala. Chápu její obavy, ale tím to mi nepomůže.
Sleduje každý můj pohyb, kdykoliv se pohnu zbystří....

"Co se mnou bude dál?"...zeptám se mámy.
"Vzhledem k tomu, co jsi udělala, nám doktor doporučil hospitalizaci v psychiatrické léčebně.".....odpověděla máma.

Na to už jsem neodpověděla. Neměla jsem co, čekala jsem to.
Zadívala jsem se z okna. Přemýšlela jsem, jaký to asi v léčebně bude. Jestli mi to opravdu pomůže a jestli vůbec.

Jak jsem tak ležela, koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb, myslela jsem, že přišel táta, ale nikdo tam nebyl. Udivilo mě to.

"Asi mi tady z toho už hrabe."...řekla jsem si jen tak pro sebe.
Vztala jsem z postele, vzala hrnek s čajem z nočního stolku a šla se podívat k oknu. Máma okamžitě zpozorněla.

"Klid, jdu se jen na chvilku podívat z okna."....řekla jsem poněkud vztekle.

Neodpověděla mi.

Jak ráda by jsem se teď procházela s Lukasem. Venku bylo krásné počasí. Chyběl mi ten lehký vánek. Usrkla jsem z hrnku čaj. Byl výjmečně dobrý, oproti tomu, který vaří normálně.

Celý den jsem strávila buď ležením v posteli, koukáním z okna, chozením po pokoji, nebo čtením knížky.
Večer jsem si šla brzo lehnout, máma byla stále u mě, nehla se ode mě ani na krok.
Lehla jsem si do postele a zavřela oči.
...
Nemohla jsem usnout, nešlo to, měla jsem divný pocit.
Asi v jednu ráno jsem se vydala na záchod. Navlíkla jsem se do županu a papučí a šla jsem. Cestou po chodbě jsem měla divný pocit, jako by mě někdo pozoroval.

Byla jsem ráda, když jsem byla zpátky v posteli.
Moje myšlenky mě i přesto nenechali spát.
Chtěla jsem vidět Lukase. Stýskalo se mi. Měla jsem o něj strach.
To přemýšlení mě nějak zmohlo a já konečně usnula.