Kapky vody stékají po okně...stejně jako slzy po mých tvářích...
Ležím na posteli a koukám na střešní okno...topím se ve svých myšlenkách a ve vodopádu slz, které padají na prostěradlo a zanechávají za sebou mokré flíčky.
Už to nemůžu vydržet, už nemám sílu, tenhle svět není pro každého a už vůbec ne pro mě...
Najednou, přestanu brečet, jako by mi došly slzy, posadím se a začnu naprosto bezmyšlenkovitě psát zprávu Lukasovi a Vivi.
Ve zprávě jim sděluju, že už nemám sílu být na tomto světě, že mě to tady ničí, omlouvám se jim.....
Začnu si balit věci......chlast a tabletky....
Pak už jen rozmístím dopisy na rozloučenou, pro mé blízké...psala jsem je už dávno, věděla jsem, že tenhle den jednou přijde, vypisovala jsem se tak ze svých depresí, ale nějak to nezabralo...
...Před mýma očima se rozprostírá obrovské lesní království, tady mě nikdo nenajde...
Dojdu až k místu, kde jsme to měly s Lukasem nejradši, sednu si na pařez a přemýšlím....
V kapse mi zabzučí mobil, to je zpráva od Lukase, ptá se mě kde jsem a píše ať nedělám blbosti, že za mnou jede, ne, už to nemůžu prodlužovat....
Padá do mě jedna tabletka za druhou a nakonec to ještě zapiju vodkou...chvíli se nic neděje, pak se mi najednou zamotá hlava a já spadnu do měkounkého listí...
...Studený vítr mi běhá po tváři, někde v dálce slyším zpívání ptáčků....pak už mě jen pohltí tma....
...Padám tou tmou, jakoby nikdy nekončila, všude vidím své vzpomínky.....a pak....
...Najednou je úplná tma...
"Nikdy se nestyď za svoje jizvy,
je to důkaz, že jsi silnější, než to,
co se tě snažilo zničit."
ČTEŠ
Jizvy života
HorrorZačalo to depresema.....přešlo to v sebepoškozování, pak v sebevraždu a nakonec........jak se s tím vypořádá? Smrt milované osoby? Podivný hlas nabádající k vraždě? COŽE??? CO SE TO DĚJE???
