Jizvy života

Kapitola 8

Probudil mě příchod sestry, přinesla mi léky a snídani. 

"Dobré ráno Míšo. Jak se dnes cítíte?"....zeptala se mile.                                                                                                 "Dobré ráno....děkuji....dobře...."........řekla jsem rozpačitě.                                                                                           " To jsem ráda, odpoledne za vámi přijde pan doktor...."....                                                                                           "Musí to být?"...skočila jsem ji do řeči.                                                                                                                                      "Ano musí! Nejdřív se však najezte!".....řekla už poněkud přísněji a odešla.

Odpočívat jsem však nemohla. Pronásledoval mě totiž ten podivný hlas v mé hlavě.                                       

"Já ti neublížím, jsme přátelé.....dokážeme spolu tolik věcí, ale musíš mi slíbit, že o mě nikomu nepovíš, budu naše malé, společné tajemství....slibuješ?".....zeptal se hlas.                                                           "Ano, slibuji...."...řekla jsem váhavě.

Nějakou dobu jsme si ještě povídali. Pak přišla sestra a řekla pro mě nejhorší větu dne.....                            "Pan doktor čeká Míšo..." 

Přišla jsem do bílého pokoje. Na stěnách bylo spoustu obrázků....různé podivné, barevné skvrny.             Veliké okno na protější stěně bylo snad jako jediné v celé budově nezamřížované, na parapetu stály květináče. Před oknem měl stůl ten doktor, díval se na mě upřeně z poza brýlí.  

"Děkuji vám sestro....Ahoj Míšo.."...vstal a podal mi ruku. "Mohu tě poprosit, aby sis lehla tady na to lehátko?"....řekl a ukázal na bílé  lehátko uprostřed místnosti. Poslechla jsem ho a lehla si, on se posadil vedle mě na křeslo se zápisníkem v ruce.

"Míšo, musím si s tebou promluvit o tvé diagnoze, máme podezření, že jsme u tebe narazili na schyzofrenii. Nemáš pocit, že by si někdy slýchala divné hlasy? Nebo vídala divné postavy?"...zeptal se.  "Ne to v žádném případě...jak jste na to přišli?".....zeptala jsem se klidně.                                                             " Včera večer jsi vykřikovala podivné věci..pamatuješ si to?"....zeptal se zmateně.                                             " Samozřejmě, že jsi to pamatuji, měla jsem strašný sen, nic víc.".....odpověděla jsem opět s ledovým klidem v hlase.

Nějakou dobu mě ještě přesvědčoval o tom, že mám schyzofrenii, ale já všechny jeho tvrzení vyvrátila, tak jak mi to přikázal můj nový kamarád. 

Večer mě ještě přišla zkontrolovat sestra a přinesla mi léky. Pak mě nechala na pospas mému kamarádovi.

"Dneska sis vedla vážně skvěle!"...pochválil mě hlas. "Mám pro tebe otázku......nechtěla by si odtud pryč?".......zeptal se.                                                                                                                                                                         "Samozřejmě, že bych chtěla.....ty snad víš jak?".....                                                                                                         "To teda vím, uděláme to zítra večer.....viděla jsi to okno v pracovně toho doktora?....bylo nezamřížované, tam tudy utečeš!.....takže začni vázat ty prostěradla a povlečení dohromady!"....             "Ale vždyť nás chytnou..."...řekla jsem váhavě.                                                                                                               "Nechytnou, chodby budou prázdné, akorát tady přijde sestra s léky a ty budeš mít jeden jednoduchý úkol.....zabít....a v případě, že by doktor byl ve své pracovně......zabít, ".....řekl hlas chladně.

Nebyla jsem si tím jistá, ale přece mi chtěl pomoct! Tak jsem se dala do vytváření lana.