Jizvy života

Kapitola 9

Od rána jsem byla jako na trní. Těšila jsem se a zároveň jsem měla strach. Hlas se mnou ještě nepromluvil. Ležela jsem v posteli a jen tak jsem se převalovala, přemýšlela jsem nad tím, kde vlastně jsou moji rodiče, už dlouho jsem je neviděla. Copak na mě zapomněli? Měla jsem pocit, že mi doktoři něco tají, proč by se mi jinak rodiče tak dlouho neozvali? Rozhodla jsem se, zajít za tím doktorem, který se mnou včera mluvil. Vstala jsem, oblékla si župan, nasadila papuče a vyšla na chodbu, už jsem stála u dveří, zaklepala jsem.

"Dále!"...uslyšela jsem z poza dveří.                                                                                                                                       Vstoupila jsem........"Dobrý den, měla bych jednu otázku."....řekla jsem nervozně.                                             "Dobré ráno Míšo, ano určitě, posaď se a ptej se."....usmál se mile.                                                                           "Nevíte proč mě rodiče nepřišli tak dlouho navštívit?".....                                                                                               "Víš Míšo, rodiče tady za tebou nemůžou, museli se tě na nějaký čas zříct, věř mi, že se jim to nedělalo lehce, ale museli. Kdyby si tě vzali s sebou, nebylo by to dobré ani pro tebe, ani pro ně. Musíš být pod dohledem, jsi nebezpečná jak sama sobě, tak v poslední době i svému okolí. Doufám, že to chápeš.".... řekl soucitně.                                                                                                                                                                                        "Ano, jistě, chápu a budu se snažit udělat vše pro to, abych se k nim mohla v brzké době vrátit."....řekla jsem, zvedla se a odešla.

Když jsem přišla na pokoj, začala jsem nekontrolovatelně brečet, trhat si vlasy, bouchat se, škrábat se, chtěla jsem řvát, ale v tom mi zabránil můj kamarád.....

"Co to zase vyvádíš, musíš se chovat slušně, chceš se přece odsud dostat, nebo ne?"....                                 "Slyšel jsi co mi udělali? Nechali mě tady...nenávidím je, nenávidím!"....vzlykala jsem                                   "S tím by se dalo něco udělat...ale nejdřív se odsud musíš dostat...jsi připravená?".......                                 "Ano!"....řekla jsem odhodlaně a otřela si slzy.                                                                                                                     "Tak teď mě dobře poslouchej, vyjdi z pokoje a kdyby si někoho náhodou potkala řekni, že jdeš na záchod. Tam taky skutečně půjdeš, je tam taková větrací šachta, do té vlezeš, když v ní polezeš pořád rovně, dolezeš k dalšímu otvoru, ten vede do kuchyně, neměl by tam nikdo být, protože všichni budou na obědě. Běž, pak ti řeknu, co dál!"....řekl hlas.

Poslechla jsem a vydala se na cestu. Na chodbě nikdo nebyl, všichni byli na obědě, já ne, jedla jsem zvlášť, protože jsem prý byla nebezpečná. Došla jsem k záchodkům, opatrně jsem se rozhlédla a vklouzla dovnitř. Ani na záchodech nikdo nebyl. Vešla jsem do kabinky, která byla přímo pod větrací šachtou. Vylezla jsem na zídku, která rozdělovala kabinky. Nejdřív jsem si myslela, že je ta šachta zamřížovaná, ale pak jsem si všimla, že mřížka není dobře upevněná a jde snadno otevřít. Vlezla jsem dovnitř. Byla tam tma a podivně to tam smrdělo. Lezla jsem po kolenách kupředu. Už jsem myslela, že to nebude mít konec, když jsem najednou spatřila slabý proužek světla. Byl to ten otvor do kuchyně o kterém mluvil hlas, nikdo tam nebyl. Stejně jako na záchodcích šla mřížka lehce otevřít. Měla jsem štěstí, byla přímo nad nějakou skříní, na kterou jsem skočila. A pak jsem slezla po nějakých poličkách dolů.

"Tak, výborně. Teď najdi nějaký nůž a paličku!"....přikázal hlas.                                                                                   "K čemu?"....řekla jsem váhavě.                                                                                                                                                 "Jak je chceš asi zabít?".....řekl hlas.      

Nerada, ale poslechla jsem. Hned jsem uviděla stojánek s noži, vzala jsem ten největší a strčila si ho za kalhoty. Teď ještě paličku, kde by asi tak mohla být. Měla jsem vážně štěstí, visela na protější zdi a ne jedna. Byli tady různé paličky. Vzala jsem takovou střední s takovýma jakoby bodákama. A teď honem zpátky, vylezla jsem po poličkách na skříň a šup do šachty. Ještě jsem za sebou zavřela mřížku a mohla jsem lézt. Když už jsem byla skoro u záchodků, uslyšela jsem hlasy. Koukla jsem tam mřížkou...stály tam nějaké dvě holky a povídaly si. Co teď, co teď? Počkám až odejdou. Naštěstí to netrvalo dlouho. Stoupla jsem si na zídku, zavřela mřížku a hop dolů. S mým novým náčiním byla ta zpáteční cesta sice těžší, ale zvládla jsem ji. Na chodbě jsem potkala sestru, ale ta se jen mile usmála a nic neříkala.

Moc jsem si oddechla, když už jsem byla na pokoji. Teď už jen počkat až přijde sestra s léky, vše bylo připravené, lano, nůž, palička, všechno bylo pod polštářem. Byla jsem připravena udělat nejstrašnější čin mého života...