I Believe /Jack Frost/

20. Kapitola - Paměť

Jack

Přišel jsem včas. Zastihl jsem celý její rozhovor se Stínem. A ona mi odpustila. Měl jsem nutkání za ní jít a odpustit ji úplně všechno. Přece za to nemohla, ale co když tohle bylo v plánu, co když chce abych jí znovu uvěřil. Musím si dávat pozor.
Vešel jsem do místnosti, kde byla zavřená. Překvapilo mě, že to vypadalo fakt jako vězení. K čemu potřebuje Santa vězení?
Seděla v jednom koutě s hlavou v dlaních. Bylo mi jí líto. Vypadalo to, že si mě nevšimla, dokud nepromluvila. ,,Jsem zrůda." zašeptala, tak že jsem ji skoro neslyšel. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Uslzené oči mě pozorovaly. Na čele měla zaschlou krev od toho pádu. Povzdychl jsem si. ,,Uz nikdy mi nikdo neuvěří. Udělal ze mě monstum." poslední větu zakřičela do tmavé části vězení. Věděl jsem, že ji Stín slyší. Věděl jsem, že tam někde je a pozoruje nás. Opět jsem se jí zahleděl do očí. ,,Já ti věřím." řekl jsem po nějaké době. A jestli mám umřít, tak jedině u ní. Mia se na mě vyjeveně dívala. V očích se jí objevil plamínek naděje a štěstí. ,,Počkej tu chvíli." řekl jsem ji. Pak mi došlo, že nemá kam utéct. Omluvně jsem se na ni usmál a odešel jsem hledat ostatní. Myslím, že máme velký problém.

***

,, Tím chceš říct, že Stín se vrátil? S mnohem větší silou, než minule a že Mia je toho živý důkaz?" zeptal se Zajda. Popravdě měl jsem ho už plný zuby. Pořád mi nevěřil, že Mia je nevinná.
,, Jo, tuším, že to je pravda."
,,Tak ty tušíš? Dobře všichni padněte na kolena, Jack Frost, má tušení. " to už jsem nevydržel. Napřáhl jsem se a jednu mu vrazil. Nečekal to, takže se s překvapeným výrazem svalil na zem. Z opasku jsem mu vzal klíče a šel jsem za Miou.

Mia

Z přemýšlení mě vytrhly kroky. Podívala jsem se na osobu, která mi přišla dělat společnost. Když jsem uviděla Jacka, tak se mi objevil úsměv na rtech. Jsem ráda, že mi uvěřil. Čekala jsem, že mě zavrhne a už se mnou nebude chtít mít nic společného. S úsměvem se na mě usmál a z kapsy vytáhl klíče. Odemkl dveře a pokynul mi, abych šla ven. Pomalu jsem se postavila na vratké nohy a krok po krůčku jsem k němu došla. Jack se na mě pobaveně díval. ,,Nejsi schopná normální chůze, to znamená, že tě budu muset vzít." řekl vážně, ale v jeho hlase jsem slyšela pobavení. ,,Ať tě to ani nenapadne." řekla jsem, ale to už mě Jack vzal do náruče. Naštvaně jsem se na něj podívala. ,,Jsi roztomilá, když se zlobíš." začervenala jsem se a ruce jsem mu dala kolem krku. ,,Vezmeš mě domů?" zeptala jsem se. Popravdě jsem nechtěla vidět zklamané obličeje mých přátel. Možná že já jsem je za přátele považovala, ale oni mě už ne. ,, Jo vezmu. Jen ti musíme jít pro nějaké oblečení. " podíval se na mě. Udělala jsem to samé a lekla jsem se. Měla jsem jen spodní prádlo a Jackovu mikinu. Počkat, ale on má na sobě taky mikinu. ,,Kolik máš takových mikin?" Jack se na mě usmál. ,,Neboj, mám jich dost."
Došli jsem do pokoje, kde se to všechno stalo. ,,Proč je moje oblečení rozhazené po celém pokoji.?" zeptala jsem se. Proč je moje oblečení- počkat nestalo se to, co si myslím. ,,Jacku? My dva? Jsme to- " otázku jsem nechala vyznít do ztracena. Jack jenom přikývl. ,,Ja si nic nepamatuju." zašeptala jsem. Podívala jsem se na něj a hledala nějakou oporu. Jack se na mě usmál. Rychle ke mně přišel a natiskl mě ke zdi. Naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: ,,Tak to ti budu muset osvěžit paměť."

( Hej lidi, tohle už je 20. Kapitola, mám strašnou radost...došli jsme strašně daleko a jsem ráda, že mě pořád podporujete a že se vám příběh líbí. :) Jste užasní ;) -Ef )