I Believe /Jack Frost/

27. Kapitola - Noc na půdě

Jack přišel až pozdě večer. Seděla jsem v křesle v rohu pokoje a sledovala jeho obrys. Protože byla tma, tak si nevšiml, že nejsem v posteli. Když si sedl na postel, rozsvítila jsem lampičku vedle sebe. Jack se lekl a podíval se mým směrem. ,,Kde jsi celý den byl?" zeptala jsem se podrážděně. Už mě nebaví být bezbranná. Jack nahlas polkl. ,,Já...Mio, moc se ti omlouvám, ale řešili jsme Stína a to, jak tě ochrá-" měla jsem toho dost. Vřelo to ve mně. ,,Byl tady!" řekla jsem hlasitěji, než jsem plánovala. Jack okamžitě ztichl. ,,Cože?" zeptal se, jako by špatně slyšel. ,,Zatím co vy jste si plánovali, jak mě ochránit, tak on byl tady." řekla jsem. Rozhodila jsem rukama. V očích mě začaly pálit slzy. ,,Jacku, já nechci být bezbranná." zašeptala jsem mezi vzlyky. Jack ke mně přišel a vzal mě do náruče. Ruce jsem mu obmotala kolem krku. ,,Tady nejsi v bezpečí. Musíme na Severní pól. " řekl vážně. ,, Ale co babička?" zeptala jsem se. Mám o ni strach. ,,Neboj, nic se jí nestane. Řekneš jí, že máš nějaký školní výlet. Ale hlavně musíš pryč." řekl opatrně a čekal na mou reakci. Nelíbilo se mi, že tu budu muset nechat babičku samotnou, ale Jack měl pravdu. Jedině na Severním pólu budu v bezpečí. ,,Dobře, zítra jí to řeknu." zareagovala jsem po nějaké chvíli. Jack se uvolnil. Přešel se mnou k posteli a položil mne. Rukou jsem poklepala na místo vedle sebe. Jack se jenom uchechtl a lehl si vedle mě. Hlavu jsem si položila na jeho hruď. Jeho ruka se ocitla na mém pase. Neměla jsem odvahu zavřít oči a usnout, a tak jsem si hrála s náramkem od Stína. Za pár minut jsem slyšela Jackovo pravidelné oddychování. Opatrně jsem se vymotala z jeho objetí.

Po pár minutách jsem konečně stála před dveřmi na půdu. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila jsem do zatuchlé místnosti. Po tmě jsem se dobelhala k oknu, které jsem následně otevřela. ,,Vím, že tu jsi." řekla jsem potichu a doufala, že mě opravdu slyší. Po chvíli ticha jsem uslyšela tiché kroky. Stále jsem byla otočená k oknu. Dívala jsem se na měsíc, který byl zrovna v úplňku. Cítila jsem, že stojí za mnou. Jeho dech mi ježil chloupky na krku. Po celém těle mi naskočila husina, když se dotkl mého předloktí. Najednou jsem se nemohla nadechnout. ,,Bojíš se usnout, že je to tak?" zeptal se. Jen jsem přikývla. ,, Ale přesto jsi mě zavolala. Proč?" jeho ruka se pohybovala směrem k mým vlasům. Začal si je namotávat na prsty. ,,Víš, co jsem zač?" zeptala jsem se. Konečně jsem překonala strach a otočila se k němu čelem. Musela jsem zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře. Jeho oči se vpíjely do těch mých. ,,Zatím ne, ale pracuji na tom. " odpověděl. Povzdechla jsem si.
,,Proč si myslíš, že nejsem obyčejný člověk?" ptala jsem se dál. Stín se usmál. Poprvé jsem na jeho tváří viděla upřímný úsměv.
,,Protože jsi se mi dostala do hlavy. A taky pro to, že my bytosti stvořené Měsícem, by jsme se nikdy neměli zamilovat do člověka. A do tebe se jedna z nich zamilovala. " odpověděl na mou otázku. Proč mi připadá, že mluvím s úplně jiným člověkem?
,,Proč jsi takový?"
Stín zatnul pěsti a odvrátil pohled.
,, Nikdo si nevybírá svůj osud." odpověděl vyhýbavě.
,,Ale ja se ptám proč se tak chov-"
Stín mě chytl pod krkem a vyzdvihl mě několik centimetrů nad zem. Propaloval mě pohledem. Vyděšeně jsem na něj vykulila oči a snažila se nadechnout. ,,Vůbec nic o mně nevíš!" zasyčel a pustil mě na zem. Než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč. ,,Proč před vším utíkáš?" zakřičela jsem za ním do tmy. Věděla jsem, že mě slyší. V tu chvíli mi ale nedocházelo, kolik bolesti jsem mu přivodila.

(Aaaa 2 kapitoly za jeden den! Jaká jsem? 😜😄 Možná se ještě dozvíme něco o Stínovi a o jeho minulosti....No jinak doufám, že se vám kapitola líbila. Zítra by možná mohla být další. 😉❄❄❄⛄ -Ef )