I Believe /Jack Frost/

31. Kapitola -Lákají mě

,,Jacku, jsem tu už několik týdnů. Kdy budu moct domů?" zeptala jsem se podrážděně. Jack se na mě podíval a zhluboka se nadechl. ,,No tak fajn. Vezmu tě domů, ale budu tě chodit každý den kontrolovat." řekl rázně a pohrozil mi prstem. Zářivě jsem se na něj usmála. ,,Ano, mami." řekla jsem nadšeně. Jack mě propálil pohledem. ,,Kdo je u tebe máma!" řekl se smíchem a přitáhl si mě k sobě. Hlavu jsem si položila na jeho hruď. ,,Miluji tě." zašeptala jsem. Slyšela jsem , jak se uchechtl. Po chvilce dodal. ,,Taky tě miluji."

***

,,Budete mi moc chybět." řekla jsem všem. Postupně jsem objala Zuběnku, Sandyho, Santu  i Zajdu. Zuběnka se na mě usmála a zamávala mi. Kývla jsem na Jacka a on mě vzal kolem pasu. Vzlétl směrem k domovu. Už jsem se nemohla dočkat.

,,Už jsme doma." řekl opatrně Jack. Jedním okem jsem nakoukla. Po obhlédnutí jsem se ho konečně pustila. ,,Díky Jacku." usmála jsem se na něj.  Podíval se na mě a potom na mé rty. Přešel ke mně a natisknul mě ke zdi. Moje hlava do ni dunivě narazila. Zase se mi vybavila vzpomínka, jak mě Stín věznil mezi jeho rukama. Jeho odporný úsměv a slizké řeči.
Několikrát jsem zamrkala a vrátila se do reality. Jack trpělivě čekal, až dokončím pohyb a konečně ho políbím. Ale místo toho jsem ho odstrčila rukama. ,,Musím jít za babičkou. Určitě má strach." řekla jsem nervózně. Nijak ho to nezarazilo. Odstoupil ode mě a rozloučil se pusou do vlasů. ,,Zítra se na tebe přijdu podívat." mrkl na mě a odletěl oknem. Vyčerpaně jsem se svalila na postel. Ani jsem si neuvědomila, že se mi zavírají oči. Nakonec jsem propadla v hluboký spánek.

***

,,Mio!" prudce jsem se otočila za hlasem. Byla jsem v lese a ze všech stran na mě někdo volal. ,,Mio." zašeptal další hlas. Znovu jsem se otočila, ale nikde jsem nikoho neviděla. ,,Halo?" zavolala jsem do tmy, ale nikdo neodpověděl. Byla mi zima a z úst mi šla pára Stála jsem na křižovatce lesních cest. Hlasy jsem slyšela úplně všude. ,,Mio!" zakřičela nějaká žena. Počkat ten hlas znám. Pamatuji si, jak na mě volala. Mohla jsem být asi tři roky stará, ale i tak si to pamatuji. ,,Mami?" zašeptala jsem. Hlas se ozval znovu a tentokrát hlasitěji. ,,Mio, pomoc!" neváhala jsem a rozběhla jsem se. Po cestě jsem zakopávala o kořeny, větvě mě šlehaly po těle, až mi z ranek tekla krev. Doběhla jsem na malou mýtinu s velikou jámou uprostřed. Ten hlas se ozýval z ní. ,,Mio!" Ten hlas byl víc a víc zoufalejší. Naklonila jsem se k ní. ,,Mio?" hlas se ozval za mnou. Pomalu jsem se otočila a zalapala jsem po dechu. ,,Mami?" zeptala jsem se potichu. Přikývla a o krok ke mně přistoupila. Oči se mi zalily slzami. Máma ke mně znovu přistoupila a na táhla ke mně ruce. Myslela jsem si, že mě chce obejmout, ale místo toho do mě strčila. Ztratila jsem rovnováhu a začala jsem padat dozadu. Přímo do hluboké jámy. ,,Ty nejsi má dcera." zakřičela.

***

,,Ne, mami!" zakřičela jsem do tmy. Byl to jen sen. Protřela jsem si oči, ale počkat. Prudce jsem se posadila. ,,Sakra." Několikrát jsem se štípla do ruky, jestli to opravdu není jen další sen, ale nebyl. Opravdu jsem stála na mýtině, na které jsem stála před chvíli. Problém byl v tom, že tohle nebyl sen.

Nemůžu tomu uvěřit, ale opravdu jsme překročili 30 kapitol. A vy jste tu pořád se mnou. :) Moc děkuji za vaši podporu. :) Nechci to říkat, ale musím. Příběh se nám pomalu ale jistě blíží ke konci :/ Předpokládám, že ještě něco kolem 10 kapitol a bude konec. :) ještě jednou děkuji za podporu. :)     -Ef